Útlá knížečka, tak akorát do posledního místečka v batohu při cestě kamkoliv. Nebylo pochyb, že k Balatonu se mnu pojede právě ona, aby mi v prostředí maďarských textů pomáhala držet na úrovni i mé texty české. Protože na to je recept jediný: číst, číst, číst a to pokud možno krásně česky. Takže tady je první příspěvek do této nové rubriky:
Konec nylonového věku je především exkurze. Exkurze do poválečné Prahy a života na předělu demokracie a socializmu. Konkrétně života blažených studentů, kteří si po útrapách druhé světové, pro ně často spojených s totálním nasazením, dopřávají plnými doušky života na znovuotevřených univerzitách a večery si krátí hrou na americkou smetánku v bridžových klubech a jazzových zábavách. Ano, Škvorecký, to je vlastně jazz, vytanuly mi hned po prvních stránkách na paměti gymnaziální poučky. A tak jsem s hrdiny hrála a tancovala, vytahovala se anglickou výslovností, okouzlovala dívky verši Gellnera a Eliota a odmítala chlapce, kterým jde jen o jedno. To vše však s myšlenkou na nevyhnutelné: umístěnka na místo učitele kdesi v Hacašprndovicích, marný život manželky zapáleného a přesto pochybujícího komunisty, konec hraní v kapele a sečtené dny ve společnosti tuberkulózy, mizerné vyhlídky na vztah (i cokoliv jiného) ošklivé dcery velkostatkáře či útrpné odevzdání se do role věčného milence samečka Sama. Vše v tichém rytmu přepočítávání výhod a nevýhod nového politického systému.
Nahlížím do Škvoreckého životopisu a koukám, nakolik je jeho dílko autobiografické. Nu, zdá se, že jako skoro všechna. Takže se těším na pokračování, tohle byl slibný začátek.
Josef Škvorecký: Konec nylonového věku, Československý spisovatel Praha 1967 (díky, Melly!)
Příspěvky
