Krásně česky

Už delší dobu to na mě vyskakuje ze všech stran a v poslední době tak intenzivně, že s tím musím začít něco dělat. Prostě musím. Musím číst. Česky. A to nejen překlady - i když klobouk dolů před všemi kvalitními překladateli - ale hlavně původní českou krásnou literaturu. Dohnat všechny resty gymnaziální povinné četby a neskončit jen u toho. A učit se jak se píše a jak se v té či oné době psalo, shromažďovat v sobě slova i obraty a umět je pak ve správný čas vytáhnout z malíku. Protože bez neustálých výprav do hlubin mateřského jazyka je umělecký překladatel na dvě věci. Čímž jsem samozřejmě nevyslovila žádné objevné moudro, jen jsem se přiměla pěkně si tu černé na bílém (či ve vašem případě světlounce modré na modrozeleném) zformulovat svou aktuální důležitou pravdu.
Začínám Čapkem, nejen proto, že moc jiného tu nemám.
Uvažovala jsem, má-li smysl veřejně se hlásit k tomu, že za příští rok přečtu tolik a tolik českých knížek... Nemá. Tak alespoň hlásím budoucím návštěvám, že kdybyste chtěli udělat radost, navštivte před cestou sem antikvariát. Strefíte se skoro vším, vždyť já poslední roky nečetla skoro nic, co by nesouviselo s anglickou, maďarskou nebo finskou literaturou.