Máme štěněěě!!!

Kňučí to, skáče to po chrastítku, kouše to do všeho, dělá to loužičku, čenichá to po bytečku dokola, dokolečka, nedělá to loužičku, ale..., pobafává to, hraje si to s přetahovadlem a teď zrovna to místo v pelíšku sladce usnulo pod stolkem. Co je to? :)))

Před chvílí jsem se dozvěděla

kolik má v den výplaty drahá polovička v mínusu na kontě.
Žádné dárečky z Maďarska nebudou.
Jdu to zapít. Vodou z vodovodu.
Přecházíme na krizový režim.

Kde domov můj?

Jedna z otázek k ústní zkoušce se týkala národních symbolů. Ok. Takže hársfa (lípa), kétsarkú oroszlán (dvojocasý lev), zászló (vlajka),... No a jaký že k nim máme vztah. Chvíli nám trvalo, než jsme si s Csillou vysvětlily, že u nás se skutečně hymna nezpívá o svátcích na mši a že Čech si vůbec státního svátku všimne až podle vlajek na tramvaji. Pro Maďarku za hranicí pochopitelnosti. A to že mi jako neběhá mráz po zádech, když zpívám hymnu? No co říct. Běhá, ale.

Co musí jeden rozhodopádně pořídit před odjezdem z Budapešti

- učebnici Magyar üzleti nyelvkönyv, ať se má na co prášit v poličce
- knihu o vizslách, ať si může malá kynoložka-amatérka rozšiřovat svou oblíbenou slovní zásobu
- nějaký zaručeně ženský časopis, pro poučení o kráse, módě a životním stylu
- něco čtiva z antikvariátu, ať ta zaprášená polička v průměru nevyjde tak draho
- sešítky National Geographic, ať je do čeho psát všechna ta nenačtená slovíčka
- mapy migrací z a do Maďarska, ať to nevypadá, že jeden myslí jen na sebe
- tričko z nové kolekce Siptáru jako důkaz o poučení se o kráse, módě a životním stylu
- několik lahvinek Villányi kékfrankos, co kdyby jednoho občas pozvali na návštěvu
- něco skleniček Erős Pisty, ať z toho vyjde dobře i příbuzenstvo
- a za poslední forinty pak Túró Rudi a sušenky Győri Édes, ať je co chroupat cestou do Prahy. Jestli tedy nějaké zbydou. Jako ty forinty.

Jak vychovat štěně

se snaží poradit nejedna kniha z pultů našich knihkupectví. Většinou platíte za křídový papír, barevné obrázky a věty holé blbé. Od té doby, co je ze mě kynolog-teoretik už jsem takových publikací prohlédla spousty a žádná neuspěla natolik, abych si ji chtěla alespoň přečíst, natož pořídit. (To už byl úspěšnější lov informací na stránkách nejrůznějších psích nadšenců.) Ovšem vytrvalost ve slídění a čenichání nakonec přeci jen přinesla své ovoce. Knihu Evy Nohelové Poznej a vychovej svého psa mohu ze srdce doporučit všem začínajícím pejskařům, kteří chtějí mít jistotu, že se do výchovy svého čtyřnohého prcka pustí se vší zodpovědností a zavčas se vyzbrojí dobrými radami, jak jej ukočírovat k maximální spokojenosti psíka i páníčků. Bohužel už je dávno zcela vyprodaná (což jen svědčí o smysluplnosti jejího prostudování), takže zájemci o ni musí s hurá běžet do knihovny.

Nohelová, Eva: Poznej a vychovej svého psa. Dona, České Budějovice 2003, 120 s.

Nechtít zázraky

Zítra tu, na oficiální úrovni a pod dohledem moudré komise, dojde k posouzení mé roční snahy a píle: čekají mě ECL jazykové zkoušky. Už jen výběr správné úrovně nám zamotal hlavu. Naše skupina se totiž nachází přesně mezi středně pokročilými (C zkouška) a pokročilými (D zkouška). Středně pokročilá zkouška by tak pro nás měla být až zbytečně snadná, ta pokročilá naopak naše schopnosti překračuje. Co s tím si nakonec každý vyřešil po svém: půlka nás vsadila na jistotu, druhá polovina na papír vyšší hodnoty s nejistým výsledkem. Oběma přejme pevné nervy.

Sleduju v paměti svůj jazykový vývoj.
V září vystrašené káčátko, které sice vědělo, že mluví maďarsky lépe než ta slečna v bance anglicky, nicméně kartu si stejně muselo jít zařizovat nadvakrát.
Na podzim pak pilná studentka vypisující si do slovníčku slůvka známá i neznámá, zcela zahlcená domácími úkoly, náročným studijním programem a především asi vlastními přísnými měřítky.
Po Vánocích první pocit pokroku, měsíční pobyt mimo maďarské prostředí jako by vše pěkně usadil, porovnal, zautomatizoval... tedy ne vše, ale kupodivu kde co. První ochota říkat světu, že mluvím maďarsky.
Konec zimy a jaro ve znamení nových přátelství a česko-maďarské konverzace. Csilla, Dóri, Ági... jen díky vám, holky, se slovíčko po slovíčku přesypávala má pasivní slovní zásoba v aktivní. Ovšem kdy jsem si naposledy přepsala slovíčka z nové lekce do slovníčku či se je snad dokonce učila cestou v metru, to už si vůbec nevybavím.
Po úmorném květnu nad závěrečnou prací přichází červen bilancí. Proč jsem se jen poslední měsíce vůbec neučila? No jo, ale ta pravidelná konverzace jako není učení, nebo co? No je, ale kdybych snad u toho alespoň občas na něco koukla, kde jsem teď mohla být? No třeba ještě o pár kilo chudší a na pokraji celkového vyčerpání, blbko? Ok, ok, už mlčím.

Je čas pohlížet do budoucnosti. Má jazyková předsevzetí? Číst. Číst, číst a číst. A překládat. A číst. A nezapomenout u toho mluvit. A poslouchat rádio. A číst. A... hlavně po sobě nechtít zázraky.

Tokarczuková Olga: Hra na spoustu bubínků

Olga Tokarczuková je můj nejnovější literární objev. Tato vystudovaná psycholožka v povídkách, které se mi dostaly do ruky víceméně náhodou, nezapře ani svůj polský původ, ani své někdejší povolání. Nyní už jen píše. Píše o lidech, o jejich myšlenkách a drobnostech každodenního života. Ráda u toho nenápadně překračuje těkavou hranici reality. A hlavně píše zatraceně dobře.
* * *
"Nemám to tam rád."
"Proč?"
"Protože mě tam mají za blázna."
"Děláš všechno pro to, aby tě za blázna měli."
"Já vím."
"Hraješ si na partyzána, vykřikuješ na ulici, otravuješ lidi, plácáš hlouposti..."
"Já vím."
"Tak mi řekni proč? Proč to děláš?"
"Nevím. Možná, že jsem blázen."
* * *
"Odhrnovala koberec a lehala si s uchem přitisknutým na podlahu, hned jak šla dvojčata spát. Takto poslouchala. Hlas k ní doléhal tlumeně, přidušen vrstvami zateplení, izolace, nebo co se to tam pod podlahu dává, když se staví panelový dům. Ale stále si uchovával svou sílu. Vysoké tóny jí proudily do ucha s plnou intenzitou, ale ty hlubší, právě ty, ze kterých ji mrazilo po celém těle, jí občas unikaly. Zavírala oči a poslouchala, dokud ji z toho nevytrhlo udivené cupání bosých nožek dvojčat. Oba dva stáli ve dveřích, rozespalí, s očima opuchlýma od spánku, pramínkem slin u pusy a s ruměnými tvářičkami. Ten sebejistý, vědoucí dětský pohled."
* * *
TOKARCZUKOVÁ, Olga: Hra na spoustu bubínků. Periplum, Olomouc 2005.

Život je kolotoč

Chvíli to vypadalo, že bych na konci června mohla dělat průvodkyni skupině amerických sboristů při jejich turné po Maďarsku, Slovensku, Rakousku a Česku. Práci jsem nejdříve pro časovou náročnost odmítla, pak se nechala nadchnout pro to, že bych tedy mohla vzít jen půlku, pak bylo najednou všechno jinak a já mohla tenhle nečekaný job vzít s trochou zařizování kolem celý. No a pak už se jen ukázala ta britská náhradnice a vše bylo tam, kde na začátku :)

Jak je to s tím skautováním

Že jsem v jednom ze svých odbývacích příspěvků slibovala množství zajímavých sdělení a zaručeně aktuálních zpráv už bych dávno zapomněla, kdyby se mě mamka nedávno nezeptala, jak že jsem to myslela s tím skautováním. Žádné touhy dozvědět se, jaké že to divnosti dělají Maďaři makové... nu co, stejně vám to nejspíš jednou sdělím. Teď tedy k věšení skautování na hřebíček:
Představuju si to, jako když zimní bundu sundáte na teplá roční období z věšáku a zastrčíte do krabice nebo pověsíte někam mimo dosah očí. Není přes léto vidět, ale neznamená to, že už ji nikdy nebudete nosit. Jen se může stát, že ji, protože je péřová a zimy už nejsou to, co bývaly, sezónu, dvě nebudete vůbec potřebovat. Stačí lehký jarní kabátek.
Já svou pomyslnou skautskou bundičku nosím už pěkná léta. Byla univerzální, dalo se v ní chodit v zimě i v létě. Za ty roky jsem si na ní přišila spoustu šikovných kapsiček, kam se dalo kde co schovat, aby člověk měl všechno pěkně po ruce. Jako malá jsem se do ní choulila, když se mi nechtělo vracet domů, později jsem v ní objevovala sama sebe a jejím prostřednictvím poznávala i lidi ve svém okolí. Nesundavala jsem ji, jako by ke mně přirostla. Proč taky, vždyť ji šlo přehodit přes požadavky firemního "dreskoudu", šla nosit přes pomyslnou školní uniformu, outdoorové šatičky i zástěru na vaření. Všechno pak sice mělo trochu skautskou příchuť, ale takové ozvláštnění přeci není nikdy na škodu.
Až jednou ráno jsem se probudila s myšlenkou na hřebíček. Úplně jsem nevěděla, ze kterého snu mi zůstal a co se mi snaží sdělit, nicméně mě nutil nezapínat svou bundičku až ke krku, povolit všechny knoflíky, ba dokonce ji občas nechat jen tak viset přes rameno, jako by se neřeklo. Říkala jsem, že teď musí dostat přednost zmíněná uniforma nebo slušivá sukýnka, však to spolu holky nějak zvládnou, stačí, když se bunda trochu uskromní. Jenže to nestačilo.
O několik let jsem překročila věk, kdy je normální končit vysokou školu. Pomalu přibývají měsíce, kdy si neplatím sociální pojištění. Už nechci nikde vyplňovat maturitu jako nejvyšší dosažené vzdělání. Možná bych ty dlouhé každoměsíční hodiny dobrovolničení ve jménu skautingu mohla převést třeba na hodiny dobrovolničení ve jménu maďarštiny. Než dokončím školy, než trochu proniknu na vysněné pole působnosti. Takže do té doby prosím žádné nové skautské projekty. Bundičku už jen občas nandavám, a kdo ví, možná na pár sezón zůstane viset na hřebíčku.

Preventivní opatření

Poctivě se připravujeme na malou, roztomilou čmuchalku a všudevlezku. Kdo zná náš 1+0 byteček obležený kolem všech volných stěn zeměpisnými atlasy jakéhokoliv data i provenience, ušlechtilými knihami v pevné vazbě i xeroxových kopiích (u mě teď vede "Domácí alergie", vylovená kdysi z kontejneru na papír, co kdyby se jednou hodila) či složkami a přepravkami plnými bývalých, současných a budoucích bakalářských, diplomových či disertačních prací, dovede si představit náročnost tohoto procesu. Řídíme se heslem "pevně uzavřít nebo posunout do vyšších sfér". Naplňovat své poslání jsme tak umožnili čtyřem novým plastovým bednám se zajistitelným uzávěrem a jedné super skládačce s geniálním systémem šroubků a úchytů, ze které jsme s chvalitebným výsledkem sestavili elegantní komodu. Jeden si říká, proč jsme už rovnou nemohli mít trochu víc skříněk a poliček zadvířkovaných, nu co, poučení pro příště. Největší dilema teď přinášejí všechny ty šňůry a kabely propojující náš důmyslný systém počítačů a lampiček. Že bychom snad raději prostor pod postelí ohradili a přilepili cedulku "kousavcům vstup zakázán"?

Nepřímá úměra

Čím méně na "katabloček" píšu, tím více píše on mně. Jako by se hlásil o slovo a prostřednictvím nejrůznějších dotazů a milých slov od vás, spokojených čtenářů mi dával najevo, že ta tvůrčí pauza je sice zcela jistě rozumná věc, pakliže čas na psaní využívám k ušlechtilejším věcem, ale že by přeci jen byla škoda zase to tu pořádně nerozjet. Hmm, hmm, no jasně, však já to neplánuju tak úplně zabalit. Zase vám tu ale nechci sepisovat jen své nadšenecké výkřiky či stesky o tom, že zkoušky dopadly výborně, teď se ještě musím hodně učit, štěňátko je kupodivu každým dnem o den starší a že už je jisté, že budu hned po návratu zase spolupracovat se svou milou jazykovkou. Nu co. Kdo si počká, ten se dočká, já konkrétně na návrat pisatelského pnutí, vy na jeho výplody. Protože psát jen proto, že by se to mělo... ostatně cokoliv dělat jen proto, že se to sluší a patří...