Že jsem v jednom ze svých odbývacích příspěvků slibovala množství zajímavých sdělení a zaručeně aktuálních zpráv už bych dávno zapomněla, kdyby se mě mamka nedávno nezeptala, jak že jsem to myslela s tím skautováním. Žádné touhy dozvědět se, jaké že to divnosti dělají Maďaři makové... nu co, stejně vám to nejspíš jednou sdělím. Teď tedy k věšení skautování na hřebíček:
Představuju si to, jako když zimní bundu sundáte na teplá roční období z věšáku a zastrčíte do krabice nebo pověsíte někam mimo dosah očí. Není přes léto vidět, ale neznamená to, že už ji nikdy nebudete nosit. Jen se může stát, že ji, protože je péřová a zimy už nejsou to, co bývaly, sezónu, dvě nebudete vůbec potřebovat. Stačí lehký jarní kabátek.
Já svou pomyslnou skautskou bundičku nosím už pěkná léta. Byla univerzální, dalo se v ní chodit v zimě i v létě. Za ty roky jsem si na ní přišila spoustu šikovných kapsiček, kam se dalo kde co schovat, aby člověk měl všechno pěkně po ruce. Jako malá jsem se do ní choulila, když se mi nechtělo vracet domů, později jsem v ní objevovala sama sebe a jejím prostřednictvím poznávala i lidi ve svém okolí. Nesundavala jsem ji, jako by ke mně přirostla. Proč taky, vždyť ji šlo přehodit přes požadavky firemního "dreskoudu", šla nosit přes pomyslnou školní uniformu, outdoorové šatičky i zástěru na vaření. Všechno pak sice mělo trochu skautskou příchuť, ale takové ozvláštnění přeci není nikdy na škodu.
Až jednou ráno jsem se probudila s myšlenkou na hřebíček. Úplně jsem nevěděla, ze kterého snu mi zůstal a co se mi snaží sdělit, nicméně mě nutil nezapínat svou bundičku až ke krku, povolit všechny knoflíky, ba dokonce ji občas nechat jen tak viset přes rameno, jako by se neřeklo. Říkala jsem, že teď musí dostat přednost zmíněná uniforma nebo slušivá sukýnka, však to spolu holky nějak zvládnou, stačí, když se bunda trochu uskromní. Jenže to nestačilo.
O několik let jsem překročila věk, kdy je normální končit vysokou školu. Pomalu přibývají měsíce, kdy si neplatím sociální pojištění. Už nechci nikde vyplňovat maturitu jako nejvyšší dosažené vzdělání. Možná bych ty dlouhé každoměsíční hodiny dobrovolničení ve jménu skautingu mohla převést třeba na hodiny dobrovolničení ve jménu maďarštiny. Než dokončím školy, než trochu proniknu na vysněné pole působnosti. Takže do té doby prosím žádné nové skautské projekty. Bundičku už jen občas nandavám, a kdo ví, možná na pár sezón zůstane viset na hřebíčku.
Představuju si to, jako když zimní bundu sundáte na teplá roční období z věšáku a zastrčíte do krabice nebo pověsíte někam mimo dosah očí. Není přes léto vidět, ale neznamená to, že už ji nikdy nebudete nosit. Jen se může stát, že ji, protože je péřová a zimy už nejsou to, co bývaly, sezónu, dvě nebudete vůbec potřebovat. Stačí lehký jarní kabátek.
Já svou pomyslnou skautskou bundičku nosím už pěkná léta. Byla univerzální, dalo se v ní chodit v zimě i v létě. Za ty roky jsem si na ní přišila spoustu šikovných kapsiček, kam se dalo kde co schovat, aby člověk měl všechno pěkně po ruce. Jako malá jsem se do ní choulila, když se mi nechtělo vracet domů, později jsem v ní objevovala sama sebe a jejím prostřednictvím poznávala i lidi ve svém okolí. Nesundavala jsem ji, jako by ke mně přirostla. Proč taky, vždyť ji šlo přehodit přes požadavky firemního "dreskoudu", šla nosit přes pomyslnou školní uniformu, outdoorové šatičky i zástěru na vaření. Všechno pak sice mělo trochu skautskou příchuť, ale takové ozvláštnění přeci není nikdy na škodu.
Až jednou ráno jsem se probudila s myšlenkou na hřebíček. Úplně jsem nevěděla, ze kterého snu mi zůstal a co se mi snaží sdělit, nicméně mě nutil nezapínat svou bundičku až ke krku, povolit všechny knoflíky, ba dokonce ji občas nechat jen tak viset přes rameno, jako by se neřeklo. Říkala jsem, že teď musí dostat přednost zmíněná uniforma nebo slušivá sukýnka, však to spolu holky nějak zvládnou, stačí, když se bunda trochu uskromní. Jenže to nestačilo.
O několik let jsem překročila věk, kdy je normální končit vysokou školu. Pomalu přibývají měsíce, kdy si neplatím sociální pojištění. Už nechci nikde vyplňovat maturitu jako nejvyšší dosažené vzdělání. Možná bych ty dlouhé každoměsíční hodiny dobrovolničení ve jménu skautingu mohla převést třeba na hodiny dobrovolničení ve jménu maďarštiny. Než dokončím školy, než trochu proniknu na vysněné pole působnosti. Takže do té doby prosím žádné nové skautské projekty. Bundičku už jen občas nandavám, a kdo ví, možná na pár sezón zůstane viset na hřebíčku.
Příspěvky
