Nešlo nevyužít květnové volné dny a krásné jarní počasí, a protože v Budapešti už je nuda a „všechno už jsme viděli“, vyrazili jsme raději za přírodou. Pohoří Bükk jsou rozlohou největší kopečky v Maďarsku a zcela oprávněně jsou zařazeny do seznamu místních národních parků. My jsme se vydali do samého jejich centra, vesničky
Répáshuta, která je z Egeru i Miskolce dostupná po zhruba hodinové jízdě busem po lesní klikatici. Répáshuta, nebo taky Répášská huta, má polovinu osazenstva slovenského původu, asi jsou Slováci šikovnější skláři než Maďaři. Najdete tu vše potřebné: konzum, poštu, penzionky, milé lidi; pro nás byl nejpodstatnější malý a útulný
kemp. Otevíral právě prvního máje, takže jsme měli tu čest být jeho prvními letošními hosty. A dobře jsme udělali. Asi už stárneme, či co, ale začíná nám být příjemnější ztrácet se na záhadně značených zelených křížcích a trojúhelníčcích nalehko. A že si Maďaři při značení svých tras dávají záležet, aby se jim tam čas od času ztratil každý.
Nejhezčí „látnivaló“ - věci k vidění jsme si nechali na páteční celodenní výšlap. Šlo se dobře, a přesto, že všelijakých zkratek a prodlužek jsme si užili do sytosti, cesty nás nakonec dovedly třeba na Három-kő s báječným výhledem, Bankút s nedalekou rozhlednou Bálvány (kterou na počest básníka Petőfiho umně zkonstruovali maďarští soudruzi) či na Nagymező, chráněné území zvláštního významu plné petrklíčů a krasových skvostů. Pan Silokřivka byl s námi, takže pokaždé, když to začínalo být na pláštěnky, postavil nám do cesty vhodný přístřešek. A já už také vím, že i Bükk jsou skutečné hory, takže tamní počasí je jaksepatří „szeszélyes“ - rozmarné a příště už se tam rozhodně nevydám bez pořádné bundy. Tolik štěstí jako tentokrát už bychom příště mít nemuseli. A vám všem doporučuji to samé: rozhodně se zajet podívat do Bükk a rozhodně počítat s případným deštěm. Maďarsko totiž není jen na troud suchá placka.
Příspěvky
