Vzkaz přišel jako obvykle poddveřní poštou a stálo na něm, že balíček na mé příjmení za svobodna dorazil a mám si jej vyzvednout na poště. Balíček jsem očekávala, proč mi M. píše "jako za svobodna" jsem rychle vytěsnila (a jen mu připsala bod za to, že si nejspíš zapamatoval mé vyprávění o tom, jak je ještě skoro po roce tady těžké přesvědčit Maďary, že jsem se prostě vdala a ta změna příjmení s tím souvisí) a v nejbližší dostatečné pauze se vydala směr Móricz Zsigmond. Na poště jsem si vystála frontu a pak už jen "ale to musíte na jinou pobočku, tady balíky nevydáváme, vyjít ven a pak vlevo, vlevo, V..chrchr utca" (to jako že jaká ulice) a já že tedy děkuju a jdu. Jenže jsem samozřejmě vůbec nevěděla kam, vlevo-vlevo, nebo snad vpravo-vpravo, vem to čert, další hodina začíná brzy a tak to zkouknu na internetu a vyrazím znovu zítra.
Jak se druhého dne ukázala, pošta v V..chrchr ulici byla samozřejmě hnedle za rohem a nápis "výdej balíků" také nepřehlédnutelný, nu tedy s chutí do toho. Chvilka vysvětlování, proč jdu s pasem a né s "tím oficiálním papírem, který asi má sekretářka z kolejí, ale ke mně se nedostal", chvilka ujasňování, jak že je to s těmi jmény a když balíček stále nikde, tak které je tedy to druhé jméno, na které to mohlo přijít, a pak ještě, jestli to přeci jen nemohl být spíš "větší dopis" než "malý balíček", protože ten by mohl být ještě u přepážky ve vedlejší místnosti. Dobrá. Další fronta a vše ještě jednou. Vysvětluji statečně a nevzdávám se, ani když pán za mnou začne něco brblat o zdržování. (Radši mu moc nerozumím, abych nemusela mít poprvé za pobyt zde pocit, že mi někdo dává sežrat, že jsem cizinka.) No každopádně balíček není ani tady. A koneckonců, "bez toho oficiálního papíru (který se samozřejmě nějak jmenuje, jen to vědět) bychom vám ho stejně nevydali".
Oki. Stojím zase před poštou, slzy na krajíčku, tyhle dny jsou na mě náročné i bez toho. Zítra se tedy dojdu přeptat k místní "moplady", zda bych mohla dostat i ten papír, na který mi mají balíček vydat. A běda jestli nevydají.
Třetího dne dopoledne přijde opět vzkaz poddveřní poštou. Opakovaně hlásí, že balíček na mě čeká, ať si zajdu na poštu. Kroutím hlavou a jdu se přeptat podepsané osoby, kam že to tedy ke všem čertům mám jít. Vše objasní první vteřiny, vždyť je to tu přeci napsáno jasně: pro balíček si mám dojít "portára". Do vrátnice. Nikoliv "postára". Psace napsané libovolně zaměnitelné. Tak hlavně že už je jasno.
Jak se druhého dne ukázala, pošta v V..chrchr ulici byla samozřejmě hnedle za rohem a nápis "výdej balíků" také nepřehlédnutelný, nu tedy s chutí do toho. Chvilka vysvětlování, proč jdu s pasem a né s "tím oficiálním papírem, který asi má sekretářka z kolejí, ale ke mně se nedostal", chvilka ujasňování, jak že je to s těmi jmény a když balíček stále nikde, tak které je tedy to druhé jméno, na které to mohlo přijít, a pak ještě, jestli to přeci jen nemohl být spíš "větší dopis" než "malý balíček", protože ten by mohl být ještě u přepážky ve vedlejší místnosti. Dobrá. Další fronta a vše ještě jednou. Vysvětluji statečně a nevzdávám se, ani když pán za mnou začne něco brblat o zdržování. (Radši mu moc nerozumím, abych nemusela mít poprvé za pobyt zde pocit, že mi někdo dává sežrat, že jsem cizinka.) No každopádně balíček není ani tady. A koneckonců, "bez toho oficiálního papíru (který se samozřejmě nějak jmenuje, jen to vědět) bychom vám ho stejně nevydali".
Oki. Stojím zase před poštou, slzy na krajíčku, tyhle dny jsou na mě náročné i bez toho. Zítra se tedy dojdu přeptat k místní "moplady", zda bych mohla dostat i ten papír, na který mi mají balíček vydat. A běda jestli nevydají.
Třetího dne dopoledne přijde opět vzkaz poddveřní poštou. Opakovaně hlásí, že balíček na mě čeká, ať si zajdu na poštu. Kroutím hlavou a jdu se přeptat podepsané osoby, kam že to tedy ke všem čertům mám jít. Vše objasní první vteřiny, vždyť je to tu přeci napsáno jasně: pro balíček si mám dojít "portára". Do vrátnice. Nikoliv "postára". Psace napsané libovolně zaměnitelné. Tak hlavně že už je jasno.
Příspěvky
