To to vedu

Dneska byl poslední den školy. Na dopoledních hodinách jsem nebyla, protože jsem se učila na zkoušku. Na odpoledních hodinách jsem nebyla, protože jsem se radovala ze zkoušky. A teď jsem si tak nějak všimla, že mi vlastně pro letošek skončila výuka.

Až budu mít chvilku času...

...tak vám povím:
- jak jsem lezla na Sas-hegy a vůbec poznávala Budu
- že Maďaři dokážou udělat makovou i takovou věc, kterou bychom si s mákem asi nikdy nepředstavili
- jak se připravujeme na to být šťastnými majiteli maďarského ohaře
- že povídky Michala Hvoreckého mě značně nenadchly, zato Lajos Grendel se čte dobře i po slovenski
- nebo jak to vidím s věšením skautování na hřebíček.
Ale teprve až budu mít chvilku času.

Nemravné překladatelské služby

Díky bločku mě čas od času někdo požádá o jazykovou výpomoc. Ta poslední prosba byla obzvláště kuriózní a nemůžu si pomoci, musím ji zveřejnit (snad nikoho nepohorším).
"Dobrý večer, měla bych na Vás takový dotaz... U nás v obchodě se spodním prádlem prodáváme kalhotky z Maďarska s nějakým nápisem. Zajímalo by nás (jako každou zvědavou ženskou), co tam je napsáno. Mohla bych Vás poprosit o překlad?"
Já jsem se dobře pobavila, pro plaché duše však text k překladu zveřejňuji raději jen maďarsky. Ono se to dá docela dobře domyslet a červenat se pak můžeme každý pro sebe :)
"Belépés csak 18cm fölött."

Maminka a novorozeně. No nejsou sladcí?

Maďarská hádanka

V rámci odreagování během učení na zítřejší zkoušku z etnografie se s vámi podělím o geniální hádanku:

"Který kůň vidí dozadu stejně tak dobře, jako dopředu?"

Nechci, aby to vypadalo,

že se chci chlubit, nebo tak něco, ale kdyby snad přeci jen, tak ať. Sdílená radost, dvojnásobná radost.

VYHRÁLA JSEM TU PŘEKLADATELSKOU SOUTĚĚĚĚŽ!!!

Všem ochotným poradcům a konzultantům děkuji, děkuji, děkuji.
Počin byl oslaven pomalým během kolem Citadely, do rytmu mi tleskal lehký deštík.

Ode dneška mi můžete říkat paní redaktorová, velevážená paní překladatelko :)

Před Bükkem, za Bükkem

Nešlo nevyužít květnové volné dny a krásné jarní počasí, a protože v Budapešti už je nuda a „všechno už jsme viděli“, vyrazili jsme raději za přírodou. Pohoří Bükk jsou rozlohou největší kopečky v Maďarsku a zcela oprávněně jsou zařazeny do seznamu místních národních parků. My jsme se vydali do samého jejich centra, vesničky Répáshuta, která je z Egeru i Miskolce dostupná po zhruba hodinové jízdě busem po lesní klikatici. Répáshuta, nebo taky Répášská huta, má polovinu osazenstva slovenského původu, asi jsou Slováci šikovnější skláři než Maďaři. Najdete tu vše potřebné: konzum, poštu, penzionky, milé lidi; pro nás byl nejpodstatnější malý a útulný kemp. Otevíral právě prvního máje, takže jsme měli tu čest být jeho prvními letošními hosty. A dobře jsme udělali. Asi už stárneme, či co, ale začíná nám být příjemnější ztrácet se na záhadně značených zelených křížcích a trojúhelníčcích nalehko. A že si Maďaři při značení svých tras dávají záležet, aby se jim tam čas od času ztratil každý.

Nejhezčí „látnivaló“ - věci k vidění jsme si nechali na páteční celodenní výšlap. Šlo se dobře, a přesto, že všelijakých zkratek a prodlužek jsme si užili do sytosti, cesty nás nakonec dovedly třeba na Három-kő s báječným výhledem, Bankút s nedalekou rozhlednou Bálvány (kterou na počest básníka Petőfiho umně zkonstruovali maďarští soudruzi) či na Nagymező, chráněné území zvláštního významu plné petrklíčů a krasových skvostů. Pan Silokřivka byl s námi, takže pokaždé, když to začínalo být na pláštěnky, postavil nám do cesty vhodný přístřešek. A já už také vím, že i Bükk jsou skutečné hory, takže tamní počasí je jaksepatří „szeszélyes“ - rozmarné a příště už se tam rozhodně nevydám bez pořádné bundy. Tolik štěstí jako tentokrát už bychom příště mít nemuseli. A vám všem doporučuji to samé: rozhodně se zajet podívat do Bükk a rozhodně počítat s případným deštěm. Maďarsko totiž není jen na troud suchá placka.