Mááám stýýýýýpkóóóóó!!!

Hurááá! Právě mi přišel mail z Budapešti, že mohu příští rok studovat na Balassi Bálint Institutu, hej hou, šubyduby dup! Stipendium tedy nepokrývá jídlo a cestování, ale zato budu mít 12 hodin maďarštiny týdně a navrch 19 hodin přednášek a seminářů, kam se na to hrabe universita! Za tu trochu peněz, které si budu muset nějak opatřovat to tedy rozhodně stojí :)))

Dnes večer odjíždím na avizovaný výlet do perly na Dunaji, takže se hnedle zítra skočím podívat, kam že to budu chodit do školičky. Tolik štěstí najednou... olééé!!!

Árpád, Béla, Mátyás - pěknej galiMátyás

Ani nevím, jak se to přihodilo, ale s patřičným předstihem jsem se ponořila do předpostupkového studia. Vzala jsem to pěkně z gruntu od Árpáda, tedy vlastně od jeho babičky Emese, která jeho otce Álmose počala s orlem nebo jestřábem, jestli to tedy nebyl ještě nějakej jinej pták. Ať tak či onak, Vereckým průsmykem si to tito kumpáni postupně přihopsajdili do Karpatské kotliny a jali se ji obhospodařovat tak dlouho, že mi teď všichni ti jejich panovníci, co se tam vystřídali, dělají v hlavě pěkný zmatek. Naštěstí mám mezi nimi své oblíbence, záchytné body, o kterých je vždycky co říct. Dobře se mi pamatuje ošklivý Kálmán - Koloman se svou velkou knihovnou nebo v Čechách nepopulární "liška ryšavá", patřící k nejvýznamnějším uherským panovníkům všech dob. Však si dal také záležet, aby jeho země patřičně humanisticky vzkvétaly, stejně jako později renesanční Mátyás Király "the Raven", který si troufnul na svého někdejšího tchána Jiříka a český lid mu to dodnes nemůže zapomenout. (Tedy ta jeho část, která si na něj alespoň vzpomene.)

Dnes se mi povedlo prokousat se i skrz období turecké nadvlády, ale z toho mi v hlavě moc nezůstává. Je to takové všichni proti všem: katolíci, protestanti, sedmihradští, vídenští i prešburští,... to je tedy gulás, tedy pardon gulyás. Už se těším na Marku Terku a její klidné a přehledné 40-80, i dobu vlády si uměla vybrat tak, aby si ji mohli zapamatovat i ti méně nadaní žáčci.

Jo historie, to je věda. V jistém smyslu je mi osudná, i když nejlepší vztahy s ní tedy nemám. Poté, co jsem si u maturity vytáhla své tenkrát oblíbené první Přemyslovce a začala se radovat, že vše půjde levou zadní, jsem dostala okno všech oken a odešla domů s pláčem a čtyřkou navrch. Jak jsem se pak klepala kdykoliv jsem znovu musela dokazovat své dějepisné znalosti. Naštěstí vlastivěda na pajdě byla jen písemná a v klídku nad papírem se to o dějinách hnedle smýšlí jinak a při zkoušce z historie Maďarska jsem měla štěstí právě na tu osvícenou panovnici, kterou jsem se učila jako poslední, ráno cestou na zkoušku.

Jo, to je tak, když má někdo paměť na pohádky, ale ne na jména a čísla. Největší oříšek jsou pro mě století, a to docela netypickým způsobem. Můj chorý mozek si totiž čas od času usmyslí, že v dějinách se počítá ve dvanáctkové soustavě (no jako hodiny přeci) a já pak místo na 11. (10+1) myslím na 13. (12+1) a stěží po přeřeknutí vysvětluju, jak jsem se k tomu dostala.

Nu co, histerik ze mě nebude. Jdu se zavrtat zpátky do 18. století (kdepak, tady už se mi to neplete), ať jsem brzy u Gyurcsányiho a můžu se pustit do literatury.

České BIObohatství

Ještě před pár lety jsme si mohli nad slovy jako fairtrade či biopotraviny maximálně povzdechnout. Že prý až bude ten náš státeček ekonomicky trochu na výši, tak se to tu rozeběhne. Hm, hm, neznám přesná čísla, jak se změnila česká ekonomika v posledním desetiletí, ale zdá se, že se blýská na lepší časy. Když už se obchodní řetězce začínají vytahovat svými BIOkoutky i na reklamách v metru, to už je tedy něco. Myslím, že poděkování za tento posun si zaslouží hlavně Člověk v tísni a jeho kampaně, bez nichž by leckdo z nás neměl o této problematice ani šajn. Nezajímavá není ani právě běžící kampaň Společnosti pro Fair Trade Svět v nákupním košíku.

Kéž by narůstající mediální zájem pomohl i ke snížení "BIOcen" alespoň na úroveň pracující studentky. Zatím si svou "BIOradost" dopřávám spíše sporadicky a báječný "nejenBIOobchůdek" na pražském Letenském náměstí cestou ze středečních hodin častěji minu než navštívím. Ještě báječnější objev nám ale nedávno přinesl Toulcův dvůr. V jeho BIOdomově jsme pořídili třeba neuvěřitelně chutné BIOpolévky a to dokonce za stejnou cenu, za kterou pořídíte každou jinou pytlíkovku. Jen "zaručeněBIObrokolicovápaštika" nám teda do bříška moc nelezla a ledničku neprovoněla. Ale člověk nemůže chtít všechno.

Hle, za obzorem svítá!

Myslela jsem si, že bude stačit, když si dám pár dní "voraz", trochu si odpočinu, poležím, nebudu se chvilku nutit do studia, zkrátka vypnu. Ale tak úplně to nefungovalo. Vlastně to vůbec nefungovalo, protože místo toho, abych měla radost, že nic nedělám, jsem byla dost nervózní ze zjištění, že vlastně nejsem schopná se donutit ani k těm věcem, které bych přeci jen i v rámci odpočinku zvládnout měla. Sem-tam něco uvařit, uklidit, přečíst, napsat... Myšlenky se dál neurčitě potulovaly a dříve dost neobvyklé výpadky paměti se stávaly každodenní samozřejmostí. Jen odpočinek, chuť a síla zase se do všeho pustit nepřicházeli.

Místo toho přišel víkend plný impulsů ke změně, tolika potřebných slov určených ke slyšení a vzetí k srdci. Jenže i ty se ve velké míře odrážely jako míčky - hopiky zpět odkud přišly. A pak mi to za pomoci nejvěrnějších došlo. Ne, ne, rádoby pokusem o odpočívání mezi každodenní prací a školou to nespravím. Takže, dámy a pánové, místo věčného tlachání o tom, že bych potřebovala vypadnout a trochu pocestovat zavřu pusinku a začnu chystat batůžek. Jedu na výlet. Opravdový výlet, který větrá mozky a červená líčka. A co na tom, že jen na pár dní a až za pár dní. Už jen samo pomyšlení funguje jako zázračná medicínka.

Takže, jak se zpívalo v jedné odrhovačce mých dětských let: "Já tády nebůůdu vjéééčně spát!" (Zařvala příšera do šera!)

Budete srdečně vítáni!

Konec pochybnostem a nejapným dohadům, v akvarelkovém provedení (tedy nikoliv černé na bílém), v celé své kráse a jen pro vás:

Až dnes mě jeden student upozornil, že na obrázku něco nehraje. Asi by mě to samotnou nenapadlo, ale má pravdu. Úsměvné.

Předsvatební ralley

Ještě před pár týdny jsme byli podle mínění nejednoho zaručeného seznamu "co kdy zařídit" notně pozadu. Termín jsme měli už dlouho, ale to bylo tak všechno. No a, tři měsíce času, nač spěchat, říkali jsme si, ale doporučované deadliny nám přesto vrtaly hlavou. No řekněte, když někdo radí zařizovat šaty minimálně půl roku dopředu, musí k tomu mít pádný důvod, no ne? Když jsme se koncem dubna došourali do půjčovny, bylo nám dočasně pochopeno. "Na tenhle termín? No to jdete dost pozdě, to už taky nemusíme nic najít!" kvíkaly v polomdlobách slečny půjčovatelky. Ale našly toho kupodivu dost a mezi tím samozřejmě i to pravé, takže to s tím kvičením nebylo zas tak horké. Nu, asi nechtěly vyjít ze cviku.

Druhé jednání přišlo na páteční návštěvě N&K, kteří se ukázali jako fundovaní svatební poradci. "Prstýnky? Ale to chce minimálně dva měsíce předem, jestli chcete nějakou slevu!" Jej, no to tu dlouho nebylo. A slevu říkáte? To se konečně zdá být rozumný důvod trochu sebou hodit, to je pravda. Že nás nenapadlo dříve, že v tomhle je zakopaná Feliska. A tak jsme hnedle druhý den ráno šupajdili do doporučeného obchůdku, ovšem na slevu už stejně s křížkem po funuse. Tedy při našem štěstí jen zdánlivě. Totiž nejen že se nám podařilo při naprosto rozdílných představách o požadovaném šperku dojít k poměrně brzkému konsenzu, aniž by kterákoliv strana musela ustupovat (do té doby bych tento způsob dohody považovala za nemožný), onen konsenzus byl navíc přítomen přesně v našich velikostech a za nákup na místě jsme vyfasovali i 10% slevu. Nu nevím, jak to funguje s tím štěstím, co má přát připraveným, my jsme o víkendu pořídili ještě pánský oblek, zamluvili restauraci na oběd s rodinou a udělali si přibližnou představu o svatební kytici. Vypadá to, že připraveni jsme. Kdepak skluz. Ovšem, co budeme teď ty dva měsíce dělat?

Jako invalida

Vždycky jsem přemýšlela, jaké to asi je, když staré lidi bolí klouby a svaly a vůbec cokoliv tak, že ani nemohou nasednout do tramvaje nebo si sednout, vstát,... Nevím, proč mě to zajímalo, ale zajímalo. Asi že to pro mě bylo tak nepředstavitelné, stav, kterému jsem se nedokázala přiblížit víc než trochou kyseliny mléčné ve svalíkách po velenáročném sportovním odpoledni, a to stejně vždycky byla bolest, která šla překonat a která navíc ani úplně neznemožňovala pohyb, jen ho dost znepříjemňovala. A ejhle, najednu se ráno probudím a je to tu. Převalit se na pravý bok nejde, na levý také ne, zvednout hlavu ani náhodou... kompletně zablokovaná záda vysílající protesty do zbytku těla, že tohle ať na ně tedy nezkouším nebo uvidím. No viděla jsem skoro hvězdičky v mlhovině, to vám povím. Paní doktorka povídala, že to prý z té anginy... no nevim, musím jí to věřit. Teď s pendeponem v zadku, sérií vpichů v zádech a dávkou oblbovacích antirevmatik se směju na svět a s nostalgií vzpomínám na chvíle, kdy jsem si mohla bez problémů sednout. Jo jo. Začínám chápat starostlivé poznámky maminky a hodných kamarádů, že pokud s těmi zády nebudu něco dělat, na stará kolena se nehnu. Nu, asi nehnu. Nebo teď možná konečně dojde na dlouho zapomínané předsevzetí, že se zastavím na té dávno doporučované rehabilitaci.