Ani nevím, jak se to přihodilo, ale s patřičným předstihem jsem se ponořila do předpostupkového studia. Vzala jsem to pěkně z gruntu od Árpáda, tedy vlastně od jeho babičky Emese, která jeho otce Álmose počala s orlem nebo jestřábem, jestli to tedy nebyl ještě nějakej jinej pták. Ať tak či onak, Vereckým průsmykem si to tito kumpáni postupně přihopsajdili do Karpatské kotliny a jali se ji obhospodařovat tak dlouho, že mi teď všichni ti jejich panovníci, co se tam vystřídali, dělají v hlavě pěkný zmatek. Naštěstí mám mezi nimi své oblíbence, záchytné body, o kterých je vždycky co říct. Dobře se mi pamatuje ošklivý Kálmán - Koloman se svou velkou knihovnou nebo v Čechách nepopulární "liška ryšavá", patřící k nejvýznamnějším uherským panovníkům všech dob. Však si dal také záležet, aby jeho země patřičně humanisticky vzkvétaly, stejně jako později renesanční Mátyás Király "the Raven", který si troufnul na svého někdejšího tchána Jiříka a český lid mu to dodnes nemůže zapomenout. (Tedy ta jeho část, která si na něj alespoň vzpomene.)
Dnes se mi povedlo prokousat se i skrz období turecké nadvlády, ale z toho mi v hlavě moc nezůstává. Je to takové všichni proti všem: katolíci, protestanti, sedmihradští, vídenští i prešburští,... to je tedy gulás, tedy pardon gulyás. Už se těším na Marku Terku a její klidné a přehledné 40-80, i dobu vlády si uměla vybrat tak, aby si ji mohli zapamatovat i ti méně nadaní žáčci.
Jo historie, to je věda. V jistém smyslu je mi osudná, i když nejlepší vztahy s ní tedy nemám. Poté, co jsem si u maturity vytáhla své tenkrát oblíbené první Přemyslovce a začala se radovat, že vše půjde levou zadní, jsem dostala okno všech oken a odešla domů s pláčem a čtyřkou navrch. Jak jsem se pak klepala kdykoliv jsem znovu musela dokazovat své dějepisné znalosti. Naštěstí vlastivěda na pajdě byla jen písemná a v klídku nad papírem se to o dějinách hnedle smýšlí jinak a při zkoušce z historie Maďarska jsem měla štěstí právě na tu osvícenou panovnici, kterou jsem se učila jako poslední, ráno cestou na zkoušku.
Jo, to je tak, když má někdo paměť na pohádky, ale ne na jména a čísla. Největší oříšek jsou pro mě století, a to docela netypickým způsobem. Můj chorý mozek si totiž čas od času usmyslí, že v dějinách se počítá ve dvanáctkové soustavě (no jako hodiny přeci) a já pak místo na 11. (10+1) myslím na 13. (12+1) a stěží po přeřeknutí vysvětluju, jak jsem se k tomu dostala.
Nu co, histerik ze mě nebude. Jdu se zavrtat zpátky do 18. století (kdepak, tady už se mi to neplete), ať jsem brzy u Gyurcsányiho a můžu se pustit do literatury.
Příspěvky
