Nevím, kde se to vzalo, ale letošní volby pro mě znamenaly nějak víc, než jakékoliv předchozí. (Pravda, tolik jich zase nebylo a možná je logické, že čím jsem starší, tím víc se mě podobné věci dotýkají.) Jejich výsledek mě překvapoval postupně. Nejdříve jsem se dozvěděla o vítězství ODS, tedy pravice, a to jsem jásala. Pak přibyla informace, že šlo volit nevídané množství spoluobčanů a začala jsem být hrdá. U slov, že komunisty volilo jen 13% lidí a do parlamentu se dostanou i zelení jsem již skákala radostí. A pak přišla ledová sprcha. A aby toho nebylo málo, projev našeho drahého premiéra. Měla jsem tu čest ho slyšet z první ruky na vlnách ČRo a nevěřila jsem. První půlku jsem stíhala nesouhlasně kroutit hlavou, druhou už jsem jen seděla s otevřenou pusou.
Dodnes čekám, co se z toho vyvine. Přešel mě skoro nepřekonatelný pocit nespravedlnosti nad tím, že se v Liberci nedostala do parlamentu strana zelených, i když tam získali největší podporu v celé ČR. Přešla mě chuť klít a cinkat klíči, i když jakoukoliv akci proti našemu backovi uvítám a podpořím. Jsem šťastná, že nás tu v dobách oposmlouvy někdo hlídal a uhlídal náš volební systém alespoň natolik, že v něm malé strany mají přeci jen nějakou šanci uspět. A čím dál tím víc si uvědomuji, že sezením u počítače a psaním rozhorleného komentáře nic nezměním. Tady je potřeba udělat něco víc. Ale nejdříve snad abych dostudovala.
Příspěvky
