jsi byla ty, bylo tam, bylo tehdy, bylo modré nebe, byl sluneční svit, bylo jaro, bylo teplo, byla louka, byla květina, byl strom, byla tráva, byl pták, byla síla, byla odvaha, byla rozhodnost, byla lehkost, byla důvěra, byla obětavost, bylo bohatství, byla radost, bylo jasno, byl smích, byl zpěv, byla řeč, byla modlitba, byla chvála, byla úcta, bylo porozumění, byla sladkost, byla čistota, byla kráska, byl souhlas, byla víra, byla naděje, byla láska, byla budoucnost, potom se z tebe stala ona, z tam tady, z tehdy nyní, z modrého nebe černý kouř, ze slunečního svitu déšť, z jara zima, z tepla chladno, z louky močál, z květiny suché býlí, ze stromu popel, ze síly slabost, z odvahy zbabělost, z rozhodnosti nejistota, z lehkosti tíže, z důvěry podezřívavost, z obětavosti sobeckost, z bohatství chudoba, z radosti smutek, z jasna pošmourno, ze smíchu pláč, ze zpěvu faleš, z řeči koktání, z modlitby rouhání, z chvály kletba, z úcty opovržení, z porozumění neshoda, ze sladkosti hořkost, z čistoty špína, z krásky ropucha, ze souhlasu odmítnutí, z víry pochybnost, z naděje zoufalství, z lásky nenávist, z budoucnosti minulost a tam to všechno začalo.
Už pěkně dlouho
jsem se tam potloukal, v hlavním městě tvé vlasti, ve tvém oblíbeném parku, s cílem sehnat si ženskou, která uspokojí mé touhy a ve které vyvolám touhy, které pak budu moci uspokojit já, a jelikož mé přízemní snahy nebyly korunovány úspěchem, už jsem byl téměř odhodlaný k odchodu, když jsem tě zahlédl u východu, postávala jsi na chodníku, kousek od zdi, v podzimním kalhotovém kostýmu, s kabelkou v ruce, a čekala jsi na někoho, kdo nepřicházel, ale to jsem tehdy ještě nevěděl, a s odhodláním lovce, kterému se celý den lepila smůla na paty, jsem tě bez rozpaků oslovil tvým mateřským jazykem, jako jednu z těch žen, ne těmi slovy, ale s tím záměrem, jak bývá zvykem, ale odpověď, kterou jsi mi ve správný čas dala na mou dotěrnou, neslušnou otázku, byla tak bezelstná, tak nevinná, že se můj záměr v mžiku odplížil jako zpráskaný pes, a já ho nenásledoval jen proto, že jsem se styděl a cítil jsem, že jsem se vážně provinil a musím to napravit, proto jsem se zeptal, jestli nemáš chuť se projít, ale mám, řekla jsi a bez váhání jsi se ke mně připojila, jako bys mě znala odjakživa, a během procházky jsme mluvili o všem možném, ani už si nevzpomínám o čem, a prošli jsme různé ulice a různá náměstí, jejichž jména se zachovala jen na mapě, a byla jsi tak čistá a bezbranná, čím dál víc jsi se mi líbila, a už jsem si nechtěl sehnat ženskou, ani tebe, ani žádnou jinou, jenom jsem chtěl být s tebou, připodobnit se té, která mi dala zapomenout, že ty jsi žena a já muž, a až potom jsem zase chtěl, a až potom jsem tě také získal, abys tuto schopnost ztratila.
(Z maďarského originálu 1972. szeptember, pro radost sobě i vám přeložila Katalinka.)
Příspěvky
