Balatonský fujavec, výpadek elektřiny a první dvě dobrodružné cesty

Začít je nutno dobrodružnou cestou číslo 1, ano, již zmíněným putováním od nádraží k překladatelskému domu. Samozřejmě, že jsem šla sama. Počítala jsem s tím a přičítala to vlastní blbosti. Ovšem až večer jsem zjistila, jak veliká má blbost vlastně byla. Nejen, že jsem dala o svém příjezdu vědět až večer předtím, než jsem dorazila, já jsem ještě ke všemu přijela o den dříve, než jsem kdysi, s vidinou sobotní noci v Budapešti, domlouvala. Ten plán jsem vlastně hned zavrhla s tím, že raději strávím v BP až celý následující víkend a víckrát jsem si nevzpomněla, že jsem vůbec kdy takový nápad měla. Tedy až do předvčerejšího večera. Naštěstí v tom, až na tu děsuplnou cestu od nádraží potemnělým Balatonfüredem, napůl nadnášená a napůl uzemňovaná hrozivým fujavcem, nebyl žádný problém. Tedy málem jsem se ještě nedostala do domu, protože nefungovaly zvonky (později se ukázalo, že nejen zvonky) a mě notnou chvíli trvalo, než mě napadlo, že mám vlastně někde vytištěné nějaké telefonní číslo, ale potom už mě bleskurychle vysvobodil můj srbský kolega Sava Babić, btw. asi jeden z nejvýznamnějších srbských překladatelů, který mě nad sklenkou báječného jihosrbského vína po zbytek večera upozorňoval na detaily moumentálního díla Bély Hamvase, které celé přeložil, ba některé svazky dokonce ještě dříve, než vůbec vyšly maďarsky. Ale jinak je to milý pán a všechno, nebo alespoň všechno, co zrovna bylo vidět, než vypadla elektřina i ve zbytku domu, mi tu ukázal a pohostil mě slaninou a tím vínem, které chutnalo i mě a to je skutečně co říct. Ve druhé půlce večera se k nám přidal ještě významný mongolský spisovatel neznámého jména a jeho určitě neméně významná maďarská přítelkyně, tak jsme si pak nad svíčkou povídali o zapeklitosti překládání zdaleka ne jen maďarských nadávek. Tedy oni si povídali a já jsem po nějakém tom igen, tényleg a de érdekes odešla na kutě.
Dobrodružná cesta číslo 2 se týkala až dalšího dne, tedy neděle, a vlastně už nebyla ani trochu dobrodružná. Fujavec ustal během odpoledne a když pak dokonce vysvitlo sluníčko, zanechala jsem překládání a pustila se na průzkumnou výpravu po Füredu. Objevila jsem množství památníků, smočila ruku v ledovém Balatonu, pochopila, že březen je ideální doba celé to tu rozkopat, aby to stihli dát dohromady, než přijedou první davy turistů, zamávala jsem přes vodu Tihanyi a pak jsem severním obchvatem obešla obě místní historická centra (tj. kostely na čemsi jako náves, v lepším případě náměstí), objevila místní csarnok, Spar a CBA a napochodovala zpátky k počítači. Vždyť zítra (tedy vlastně už dneska) je taky den.