Nechtít zázraky

Zítra tu, na oficiální úrovni a pod dohledem moudré komise, dojde k posouzení mé roční snahy a píle: čekají mě ECL jazykové zkoušky. Už jen výběr správné úrovně nám zamotal hlavu. Naše skupina se totiž nachází přesně mezi středně pokročilými (C zkouška) a pokročilými (D zkouška). Středně pokročilá zkouška by tak pro nás měla být až zbytečně snadná, ta pokročilá naopak naše schopnosti překračuje. Co s tím si nakonec každý vyřešil po svém: půlka nás vsadila na jistotu, druhá polovina na papír vyšší hodnoty s nejistým výsledkem. Oběma přejme pevné nervy.

Sleduju v paměti svůj jazykový vývoj.
V září vystrašené káčátko, které sice vědělo, že mluví maďarsky lépe než ta slečna v bance anglicky, nicméně kartu si stejně muselo jít zařizovat nadvakrát.
Na podzim pak pilná studentka vypisující si do slovníčku slůvka známá i neznámá, zcela zahlcená domácími úkoly, náročným studijním programem a především asi vlastními přísnými měřítky.
Po Vánocích první pocit pokroku, měsíční pobyt mimo maďarské prostředí jako by vše pěkně usadil, porovnal, zautomatizoval... tedy ne vše, ale kupodivu kde co. První ochota říkat světu, že mluvím maďarsky.
Konec zimy a jaro ve znamení nových přátelství a česko-maďarské konverzace. Csilla, Dóri, Ági... jen díky vám, holky, se slovíčko po slovíčku přesypávala má pasivní slovní zásoba v aktivní. Ovšem kdy jsem si naposledy přepsala slovíčka z nové lekce do slovníčku či se je snad dokonce učila cestou v metru, to už si vůbec nevybavím.
Po úmorném květnu nad závěrečnou prací přichází červen bilancí. Proč jsem se jen poslední měsíce vůbec neučila? No jo, ale ta pravidelná konverzace jako není učení, nebo co? No je, ale kdybych snad u toho alespoň občas na něco koukla, kde jsem teď mohla být? No třeba ještě o pár kilo chudší a na pokraji celkového vyčerpání, blbko? Ok, ok, už mlčím.

Je čas pohlížet do budoucnosti. Má jazyková předsevzetí? Číst. Číst, číst a číst. A překládat. A číst. A nezapomenout u toho mluvit. A poslouchat rádio. A číst. A... hlavně po sobě nechtít zázraky.