Táta mě kdysi pokládal za dřevo, co by se do rytmu nezahýbalo ani v silném větru. Pak jsem šla do tanečních a vydržela rok, dva, tréninky, předtančení,... i ten velký absťák nakonec. Nezapomenu na smutky v metru, když po nemoci nebyl partner a snad celá Praha najednou začala jezdit tančit. Nebylo kam koukat, aby se člověku nechvěla dušička. Ale zvykla jsem si. Následoval sem tam nějaký ples, pár marných pokusů sehnat partnera a roky keců o tom, že přeci umím docela obstojně tancovat a tak snad nemám zapotřebí cosi šlapat mimo rytmus. Bolavá zjištění, že už mi to vlastně nijak zvlášť dobře nejde na sebe nedala dlouho čekat. Zkrátka malá osobní tragédie.
No ale teď optimističtěji. To, co bylo dlouho jen v myšlenkách se přeci jen stalo realitou a naši báječnou dvojici s otevřenou náručí přivítal miniparket v Ymce na kurzu falešných začátečníků pro dospělé. Wow. Očíčka zasvítila při zjištění, že nás nebudou učit rumbu ale mambo a mé nadšení nesnížil ani vyučující mladík, který důsledně opravoval nášlapy a držení. Začínám zase věřit, že nejen že budu tančit, budu k tomu mít i kvalitní vedení. Za to (a nejen za to, já vím, Miško) stojí podstoupit i ty falešné začátečníky.
Příspěvky
