Dnes jsem byla v Národním divadle. Nikoliv v tom současném, kam už se snad chodí i v džínách, ale v tom původním, pěkně v gala. Během tříhodinového bloku lekce dramatické výchovy jsem se spolu se svými kolegy ponořila do druhé poloviny devatenáctého století a prožila si napínavá léta výstavby tohoto kulturního stánku. Vybírali jsme důležitá fakta, vytvářeli živé obrazy, zůčastnili se slavnostního otevření. Sál byl plný k prasknutí společenskou smetánkou. A Smetana přitom zůstal stát v rohu, nezbylo ani místečko. Jak na něj mohli zapomenout? Hanba!
Požár byl strašlivý. Na mimořádně uspořádané tiskové konferenci jsme se dozvěděli podrobnosti, ze kterých se tajil dech. Jak neuvěřitelný sled náhod zavinil, že nebyl uhasen včas... však jsme to také pěkně rozebrali v denním tisku. A byla nová sbírka, každý dal co mohl, jen v rámci národní hrdosti se nezdůrazňovalo, že značnou část vybrané částky poskytla císařská rodina. Mnoho umělců nesneslo zkázu svého díla a na nové výstavbě se již nepodíleli. Přesto jsme se dočkali tolik očekávaného znovuotevření. A za tónů Libuše se i z nás, pedagogů jednadvacátého století, stávali vlastenci.
Příspěvky
