Tři... dva... jedna... a je to. Ani to nebolelo a mám za sebou prvních pár slov. Nebyla jsem tu... no, dlouho. A možná zase dlouho nebudu. Ale dneska mě něco nakoplo - asi to škvrně v břušku.
Láduju do sebe balíček Zlatých oplatek, dle mužových slov "pro návštěvy", to jako abychom je hned nesežrali. Jeden padl včera, druhý padne dneska... která návštěva se chce přijít podívat na ten třetí? Na každé sedmé stránce některé z hromádky těhotenských knížek z knihovny na mě vykoukne něco o zákazu pojídání prázdných kalorií, ale nějak to na mě neplatí. Ovšem čokoláda zas tak úplně prázdná kalorie není, no ne?
Poslední dobou nic nedělám. Tedy pokud zrovna nestojím u zdi se štětkou v ruce. To jsou takové mé drobné úlety. Ze všeho nejmíň se mi chce dobalovat tašku do porodnice a prát miminkovské oblečky. Neprali je přeci Ti, co nám je půjčili? A to tu mám od včerejška hyper super novou komodu, která je tedy jako fakt bomba a všechno se to do ní vejde a má úplně vychytaný úchytky u šuplíků, za který se nádherně otevírá, šup sem, šup tam. Mohla bych si naproti ní sednout a kochat se. Ale skládat do ní pidioblečky...
Těším se na tu trochu rozruchu, kterou s sebou přinesou dny budoucí. Nikdy nekončící trochu rozruchu, dalo by se říct. Asi bych si měla udělat výzvu i z toho praní oblečků, ale daleko víc mě láká představa šmodrchání úvazů ze šátku, prvních pokusů o bezplenkovku, dilemat, zda koupat či nekoupat, dudlíkovat či nedudlíkovat, oblíkat do bavlny či merino vlny... Pošahaný hormony. Asi jdu vytáhnout vysavač a pak nalepit podlahovou lištu na všechny ty škvíry po přestěhovaném nábytku, do kterých se tu tak nechutně práší. To je alespoň pořádná práce.
Ještě upozornění. Vážně hrozí, že se z tohohle blogu, pokud definitivně neodejde do věčných lovišť, stane pošahaný matkoblog. Prdíky, první slůvka a tak. Tak to kdyžtak nečtěte.
Příspěvky
