Kliku jsem měla už na brigády. Vždycky byla nějaká práce. Když už mi přišlo ujeté vydávat chlebíčky a dortíky v Delvitě, přišel slušně placený roznos letáků. Nějaké úklidy, s výškou první výuka jazyků a pak už to šlo jako po drátku. Jeden student se vytratil, dva noví se objevili, pak jsem našla odvahu na pohovor do jazykovky, a ejhle, vyšlo to, k angličtině maďarština, od doučování dětí k živnostenskému listu... a pořád dál. Když mi před pár měsíci, tady v BP, vypadla jedna výuka, bylo to pár dní poté, co mi začala jiná, intenzivnější. A aby mi to nebylo líto, takřka současně se ozval ještě jeden student na češtinu. K tomu pár překladů týdně... Klepy klep, pokud to vydrží, hlady nikdy neumřu. Takhle to fakt funguje?
Nenápadně si začínám zajišťovat práci po návratu do ČR. A vida, už mám nabídnuté kurzy z obou jazykovek a v jedné dokonce miniaturní úvazeček na postu koordinátorky k tomu. Včera jsem slíbila vzít redaktorování jednoho literárního portálu. A kdybych se snad nechtěla vracet? Dnes mi volali z budapešťské Nokie, že potřebují někoho s aj+čj+maď a organizačními schopnostmi na plný úvazek. Wow. Sedám na zadek a přemýšlím, kde se všecky ty příležitosti berou. Skončilo jedno překladatelské stipendium, začíná druhé, pouštíme jeden byt, už máme nový... Připadám si jak Alenka v říši divů. A naplňuje mě to radostí, smyslem a vděčností. Nejen, že se o sebe postarám - je o mě postaráno. Děkuji.
Příspěvky
