Včera jsme se vrátili na místo činu.
Když jsme byli před sedmi lety poprvé v Budapešti (víc než projet jí napříč z jednoho stopovacího místa na druhé), sehnali jsme si přes skauty ubytování na jedné pešťské faře. Byly Velikonoce, což pro nás znamenalo trávit mnoho času venku, protože klíče od pokoje, ve kterém jsme spali, jsme dostali vždycky až po večerní bohoslužbě. Byli jsme ucapkaní po celodenním chození a večer vždy lehli a usnuli.
Komunikace s naším ubytovatelem, stařičkým farářem, probíhala doslova rukama nohama. Já uměla pár slov maďarsky, ale bála se je prodat, tak M. lovil z hlavy zbytky němčiny... bylo veselo. V sobotu jsme se měli vrátit až pozdě večer, což nás už po pár dnech ve městě, myslím, trošku děsilo. Ale za odměnu nás pan farář pozval na jakýsi "malý výlet", jak se pánové dorozuměli svou lámanou němčinou.
Z malého výletu se vyklubalo procesí se svíčkami, kterým tamní farnost, jak už teď víme, tradičně uzavírala velikonoční vigílii. Ničemu jsme moc nerozuměli, ale ta atmosféra moc rozumu nepotřebovala. Stovky lidí se svíčkami v ruce a jakousi napůl melancholickou, napůl radostnou písní na rtech procházejí uličkami Josefova města, aby vše zakončili na "našem" dvorku melodií, ze které i cizinec a vírou jen málo dotčený člověk pozná, že se jedná o hymnu a modlitbu v jednom.
Když jsme včera přemýšleli, kam se vydat na velikonoční vigílii, dlouho jsme neváhali. Na oba z nás sice něco lezlo, tak jsme si nebyli jistí, kolik toho zvládneme, ale v cestě dál než do nejbližšího kostela nás podporovala i touha vidět znovu "náš" dvorek.
Stařičkého pana faráře už jsme na místě nenašli, vystřídali ho mladí italští bratři s kouzelnou maďarštinou. Atmosféra v maličké kapličce mi však víc než cokoliv dosud v Maďarsku poznaného připomínala Prokopa, náš žižkovský domov. Asi proto, že mezi Žižkovem a Nyóckerem by se našlo pár podobností :) A když jsme o pár hodin později procházeli ulicemi osmého obvodu spolu se stovkami dalších svíčkonošů z nedalekého jezuitského kostela, jako bychom se vrátili v čase. Jen už to teď, o sedm let později, bylo všechno mnohem srozumitelnější.
Cestou domů jsem se musela sama nad sebou pousmát. Íme, Češka, a brouká si Isten áldd meg a magyart...
Příspěvky
