Někdo muže, někdo jazyk

Zase se to stalo. Víte, někteří lidé (samozřejmě dámy) mi závidějí, že mám manžela. Vždycky si říkám "ale holky, každá máme své každodenní problémy s mužskými i bez nich, v manželství nebo bez" a někdy tak trochu kroutím hlavou, jestli to mají zapotřebí. Ale jinak to samozřejmě chápu, ta představa, že máte někoho, kdo se o vás zajímá, stará, je galantní atd. je krásná... a romantická. Ale o tom jsem psát nechtěla. 

Manžela mám a tak můžu závidět jiné věci. Mohla bych závidět bezstarostnost odjezdů na zahraniční stáže, tlupu kamarádek, se kterými se podnikají uhihňané úlety, nebo třeba rodinné zázemí, díky kterému nemusejí pracovat a mají možnost ponořit se naplno do studia. Ale nezávidím, nebo ne až tak. V zahraničí jsem taky (i když klidně bych si plánovala další výjezdy, pravda, a z toho asi už moc nebude), hihňání bývá méně, ale když na to přijde, tak to stojí za to, a co se práce týče, alespoň má člověk po studiích i nějakou praxi. Přesto všechno se mi podobný způsob závisti nevyhybá. 

Holky a kluci, víte co? Já vám některým moc a moc závidím něco úplně jiného: kulturní a jiný rozhled, dobrou paměť a dva světové jazyky. Nemám načtené ruské (ani české) klasiky, ani naposedmé bych si nezapamatovala, jak to bylo s tím rozdělením Jugoslávie a co mají všichni proti Srbům a to poslední je asi nejhorší. Jako jsem dřív strašně a strašně moc nechtěla už ani do jediného dotazníku vyplnit, že mé nejvyšší dosažené vzdělání je středoškolské (btw. dobrá motivace, pomohlo to :)), strašně a strašně moc bych chtěla naplnit svou představu o vzdělaném člověku tím, že bych do sebe nacpala ještě alespoň obstojné základy druhého světového jazyka. (Pomlčím o tom, že mých jazykových snů je více.) Takže milé dámy, může se to zdát neuvěřitelné a z vašeho pohledu nesrovnatelné, ale když vám je smutno, že nemáte chlapa, mě je smutno, že se tu já, rádoby jazykářka, peru se svými dvěma jazyky, které stejně nikdy nebudou fungovat ani zdaleka tak, jak bych chtěla a se svou aktivní slovní zásobou bych se šla někdy bodnout, a ještě ke všemu jsou i přes několik jiných pokusů stále pouze dva a z toho jen jeden světový. Úchylné, co? Možná. Ale věřte nebo ne, zase se to stalo.