O knížce tohoto polského novináře, kterého láska k češtině přiměla k hlubšímu prozkoumávání životaběhu Čechů, se říká, že bourá stereotypy. Byla jsem zvědavá, zač si toto označení získala a od zvědavosti už nebylo daleko k tomu si ji opatřit a následně samozřejmě přečíst. Tedy jakožto zajímavý exkurz do české historie jsem si dokonce troufla opatřit ji svému muži a získala jsem tak dvě věci v jednom: vydařený vánoční dárek a dobré počtení a zamyšlení pro oba.
První, co uvidíte, když vezmete Gottland do rukou, je obrovský nápis bestseller. Kdybych o knize předem nic nevěděla, možná by mě v knihkupectví odradil. (Tedy za předpokladu, že bych si ji tam kupovala sama a nenechávala ji sem dovézt jiným, btw. díky O!) Nenechte se odradit. Nejedná se o nekonečné pění chvály na všenásobného zlatého slavíka, ale o sérii zajímavým novinářským jazykem psaných příběhů z naší dávnější i nedávnější minulosti, které nás mnohým překvapí a které o nás mnohé vypovídají. Szczygieł svědomitě pátral v archívech a získával rozhovory od každého, od koho jen mohl, abychom se díky jeho píli mohli podívat do zajímavého zrcadla nastaveného českému národu a prostřednictvím příběhů o Baťových, Lídě Baarové, stalinově pomníku, Karlovi Fabiánovi a mnohých dalších žasnout, zamýšlet se a zpytovat svědomí, ale nad to nade vše si uvědomovat, kdo to vlastně ti Češi jsou, my Češi jsme. A musím říct, že kniha skutečně znovu uchopuje a do jisté míry přepracovává ono známé klišé o národu Švejků. A věru, že by nás nejen v očích vzdorovitějších a méně shrbených okolních národů mohla stavět do trochu jiného světla, než jaké na nás často dopadá.
Knihu ocení i každý, kdo rád přemýšlí o životě (nejen) v minulém režimu. Vypráví o různých motivacích k různým činům i nečinům, o různých dobách a o tom, co v nich bylo či nebylo radno, o lidských citech, přesvědčeních a vůli a o tom, čeho se jimi může či nemůže dosáhnout. Asi vyznívá spíš negativně. Ale přitom vlastně optimisticky. A přitom ... asi jako ze života, z našeho života.
V noci umírá otec.
Tomáš se nedlouho nato vrací do Zlína - zapadákova, o kterém se v Čechách říká, že tam končí chleba a začíná kámen - a na zeď své továrny maluje veliký nápis: DEN MÁ 86 400 VTEŘIN. Lidé to čtou a říkají si, že syn starého Bati se asi zbláznil. (str.9)
"Samozřejmě slibuju, že ho nepohřbíme ve dne. A v noci to nebude nikomu vadit."
Došli k místu pro hrob pana Výborného.
"Pěkné místo, co?" otázal se pyšně. "Lepší parcelu by si ani váš muž vybrat nemohl," obrátil se k starší ženě. "Chcete ho?"
"Moc ráda," odpověděla. "Ale co... co si potom počnete vy?"
"Já už si nějak poradím. Pro hrobníka se vždycky musí najít místo. To je jediná výhoda toho smutného řemesla."
"Psaní taky není moc veselé řemeslo," poznamenal muž. (str.95)
Číslo s "pravdou o Heleně" se prodalo v rekordním nákladu. Navzdory soudní při, kterou poškozená s Bleskem vyhrála, je redakce nadále toho názoru, že Vondráčková je miláčkem národa, a tudíž má Blesk právo odhalovat její osobní život.
"Čím se to liší od praxe komunistické státní bezpečnosti?" ptám se.
"Vším," odpovídá mi jeden novinář. "Za prvé na rozdíl od StB vycházíme vstříc tomu, co od nás společnost očekává. Za druhé nemá naše vydavatelství s komunismem nic společného, protože jsme švýcarským kapitalistickým koncernem." (str.123)
Mariusz Szczygieł: Gottland, přeložila Helena Stachová. Praha, Dokořán 2007, 5. dotisk 2009.
První, co uvidíte, když vezmete Gottland do rukou, je obrovský nápis bestseller. Kdybych o knize předem nic nevěděla, možná by mě v knihkupectví odradil. (Tedy za předpokladu, že bych si ji tam kupovala sama a nenechávala ji sem dovézt jiným, btw. díky O!) Nenechte se odradit. Nejedná se o nekonečné pění chvály na všenásobného zlatého slavíka, ale o sérii zajímavým novinářským jazykem psaných příběhů z naší dávnější i nedávnější minulosti, které nás mnohým překvapí a které o nás mnohé vypovídají. Szczygieł svědomitě pátral v archívech a získával rozhovory od každého, od koho jen mohl, abychom se díky jeho píli mohli podívat do zajímavého zrcadla nastaveného českému národu a prostřednictvím příběhů o Baťových, Lídě Baarové, stalinově pomníku, Karlovi Fabiánovi a mnohých dalších žasnout, zamýšlet se a zpytovat svědomí, ale nad to nade vše si uvědomovat, kdo to vlastně ti Češi jsou, my Češi jsme. A musím říct, že kniha skutečně znovu uchopuje a do jisté míry přepracovává ono známé klišé o národu Švejků. A věru, že by nás nejen v očích vzdorovitějších a méně shrbených okolních národů mohla stavět do trochu jiného světla, než jaké na nás často dopadá.
Knihu ocení i každý, kdo rád přemýšlí o životě (nejen) v minulém režimu. Vypráví o různých motivacích k různým činům i nečinům, o různých dobách a o tom, co v nich bylo či nebylo radno, o lidských citech, přesvědčeních a vůli a o tom, čeho se jimi může či nemůže dosáhnout. Asi vyznívá spíš negativně. Ale přitom vlastně optimisticky. A přitom ... asi jako ze života, z našeho života.
V noci umírá otec.
Tomáš se nedlouho nato vrací do Zlína - zapadákova, o kterém se v Čechách říká, že tam končí chleba a začíná kámen - a na zeď své továrny maluje veliký nápis: DEN MÁ 86 400 VTEŘIN. Lidé to čtou a říkají si, že syn starého Bati se asi zbláznil. (str.9)
"Samozřejmě slibuju, že ho nepohřbíme ve dne. A v noci to nebude nikomu vadit."
Došli k místu pro hrob pana Výborného.
"Pěkné místo, co?" otázal se pyšně. "Lepší parcelu by si ani váš muž vybrat nemohl," obrátil se k starší ženě. "Chcete ho?"
"Moc ráda," odpověděla. "Ale co... co si potom počnete vy?"
"Já už si nějak poradím. Pro hrobníka se vždycky musí najít místo. To je jediná výhoda toho smutného řemesla."
"Psaní taky není moc veselé řemeslo," poznamenal muž. (str.95)
Číslo s "pravdou o Heleně" se prodalo v rekordním nákladu. Navzdory soudní při, kterou poškozená s Bleskem vyhrála, je redakce nadále toho názoru, že Vondráčková je miláčkem národa, a tudíž má Blesk právo odhalovat její osobní život.
"Čím se to liší od praxe komunistické státní bezpečnosti?" ptám se.
"Vším," odpovídá mi jeden novinář. "Za prvé na rozdíl od StB vycházíme vstříc tomu, co od nás společnost očekává. Za druhé nemá naše vydavatelství s komunismem nic společného, protože jsme švýcarským kapitalistickým koncernem." (str.123)
Mariusz Szczygieł: Gottland, přeložila Helena Stachová. Praha, Dokořán 2007, 5. dotisk 2009.
Příspěvky
