Nejen symbolické kroky k dospělosti

Dnes jsem se po mnoha měsících bojů a nejistot odhodlala k symbolickému kroku souvisejícímu s poněkud méně symbolickými dopady: roztrhala jsem žádost o uznání předmětů, která mi už měsíce ležela nevyplněná u stolu a nebyla jsem schopná se k ní dostat. Nebo jsem spíš nevěděla, jestli se k ní vůbec dostat chci. No, jedna roztrhaná žádost nemusí nic znamenat, ale jako krok vedoucí k rozhodnutí by to přesto mělo stačit. Pokud tedy nenastanou nějaké další návaly pochybností o správnosti tohoto rozhodnutí, ponechávám Filosofickou fakultu svému osudu a minimálně na nejbližší roky přestávám usilovat o dosažení druhého magisterského, respektive prvního bakalářského, titulu. Myslím, že bylo na čase.
Denní studium, zkoušky z předmětů, na které jsem nechodila a podobné vymoženosti už si jaksi nemůžu dovolit. Do školy se buď chodí (a pak je člověk především student a nikoliv především pracující), nebo nechodí a raději se pracuje, uvažuje o hypotéce, dětech a tak vůbec.
Chyby v postupu by se daly hledat už "daleko v historii." Přidat si dva jazyky na fildě k rozestudovanému učitelství prvního stupně byla cesta do pekel. Bojovala jsem dlouho, ale přesto jsem ráda, že jsem to ve čtvrťáku vzdala. Snad právě díky tomu se mi podařilo dokončit alespoň první školu. Rok v Maďarsku bez finštiny a s přerušeným pajdákem tak přinesl jisté uklidnění, urovnání priorit a sílu pokračovat. A samozřejmě zdokonalení maďarštiny, kvůli kterému jsem do Budapešti jela. Středoevropská studia pak měla být dalším způsobem, jak se v kontaktu s tímto jazykem udržet. Ale až po diplomce a státnicích. Jenže se získáním jednoho titulu potřeba získat další titul na stejné (nebo dokonce nižší) úrovni výrazně klesá, kór tváří v tvář běžné životní realitě, věku a potřebám zainteresované.
Nic naplat, nebudu studovaná lingvistka. Co jsem chtěla, to jsem si z těch nemála let hungaristiky vzala a jednoduše nemůžu celé to martyrium absolvovat znovu jen proto, abych za to dostala náležitý papír. Holt budu možná muset trochu složitěji přesvědčovat potenciální zaměstnavatele, že důležitější je umět. A to, co chci ještě umět, mi, pevně věřím, lépe poskytne roční studium překladatelství v Budapešti než další zplichtěné roky na fildě. A pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :)
Snad jsou to tedy další kroky k dospělosti.

Zpátky na Balassi!

Hola héj! Neuvěřitelné se stalo skutečností a díky tomu mohla na konci minulého týdne celá naše rodinka zaplesat, jelikož z počtu 2 + pes dostali 2 její členové stipendium do Budapešti a tak se můžeme všichni těšit na další maďarský rok! Přes mnohé komplikace, které s sebou nese rozhodnutí ono stipendium přijmout, se hóóódně těšíme. Nejvíc se samozřejmě těší Sárga, která je po dovolence minulého týdne odhodlaná trávit ve vlasti svých prabab a pradědů co možná nejvíce času, jelikož si rychle zvykla na soustrastné a cituplné projevy velevážených Uhrů, že "chudák pes, vizsla a nemluví maďarsky". No uznejte, kdo by se nenechal politovat.
Tato zpráva je napsaná za účelem všeobecného radování se. Své studenty tedy prosím, aby neplakali, jistě se podaří najít jim odpovídající učitelskou náhradu, kamarády toužící spatřit perlu na Dunaji vyzývám k radostnému očekávání a případné skeptické členy rodiny prosím, ať si své pochybnosti o našich schopnostech sehnat si vhodné obydlí, stěhování, finanční prostředky a kdo ví co ještě nechají pro sebe a baví se o nich jen za našimi zády ;) Za odměnu je taky pozveme na návštěvu.
Ještě na to dojde později, ale předběžně upozorňuji všechny případné zájemce, že během léta se nám s největší pravděpodobností uvolní jedna pračka, několik různých skříněk a knihovniček, dva psací stoly a možná i jedna patrová postel a pár dalších drobností, které bude potřeba dočasně či trvale někde umístit. Rezervace přijímáme. Kdo bude ochoten přibrat i pár krabic knih a jiných papírů, bude navždy uctíván a opěvován :)

Předovolenkovaná?

Říká se, že na to, aby si člověk opravdu odpočinul a zapomněl na všechny pracovní záležitosti potřebuje alespoň třítýdenní dovolenou.
Mám za sebou intenzivní týden v Maďarsku a od práce jsem se odpoutala natolik, že jsem úplně zapomněla, že dneska učím.
Běda, běda.
A to jsem jela na dovolenou právě a především z obav, aby se mi samou přepracovaností něco podobného nestalo.