Dnes jsem se po mnoha měsících bojů a nejistot odhodlala k symbolickému kroku souvisejícímu s poněkud méně symbolickými dopady: roztrhala jsem žádost o uznání předmětů, která mi už měsíce ležela nevyplněná u stolu a nebyla jsem schopná se k ní dostat. Nebo jsem spíš nevěděla, jestli se k ní vůbec dostat chci. No, jedna roztrhaná žádost nemusí nic znamenat, ale jako krok vedoucí k rozhodnutí by to přesto mělo stačit. Pokud tedy nenastanou nějaké další návaly pochybností o správnosti tohoto rozhodnutí, ponechávám Filosofickou fakultu svému osudu a minimálně na nejbližší roky přestávám usilovat o dosažení druhého magisterského, respektive prvního bakalářského, titulu. Myslím, že bylo na čase.
Denní studium, zkoušky z předmětů, na které jsem nechodila a podobné vymoženosti už si jaksi nemůžu dovolit. Do školy se buď chodí (a pak je člověk především student a nikoliv především pracující), nebo nechodí a raději se pracuje, uvažuje o hypotéce, dětech a tak vůbec.
Chyby v postupu by se daly hledat už "daleko v historii." Přidat si dva jazyky na fildě k rozestudovanému učitelství prvního stupně byla cesta do pekel. Bojovala jsem dlouho, ale přesto jsem ráda, že jsem to ve čtvrťáku vzdala. Snad právě díky tomu se mi podařilo dokončit alespoň první školu. Rok v Maďarsku bez finštiny a s přerušeným pajdákem tak přinesl jisté uklidnění, urovnání priorit a sílu pokračovat. A samozřejmě zdokonalení maďarštiny, kvůli kterému jsem do Budapešti jela. Středoevropská studia pak měla být dalším způsobem, jak se v kontaktu s tímto jazykem udržet. Ale až po diplomce a státnicích. Jenže se získáním jednoho titulu potřeba získat další titul na stejné (nebo dokonce nižší) úrovni výrazně klesá, kór tváří v tvář běžné životní realitě, věku a potřebám zainteresované.
Nic naplat, nebudu studovaná lingvistka. Co jsem chtěla, to jsem si z těch nemála let hungaristiky vzala a jednoduše nemůžu celé to martyrium absolvovat znovu jen proto, abych za to dostala náležitý papír. Holt budu možná muset trochu složitěji přesvědčovat potenciální zaměstnavatele, že důležitější je umět. A to, co chci ještě umět, mi, pevně věřím, lépe poskytne roční studium překladatelství v Budapešti než další zplichtěné roky na fildě. A pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :)
Snad jsou to tedy další kroky k dospělosti.
Denní studium, zkoušky z předmětů, na které jsem nechodila a podobné vymoženosti už si jaksi nemůžu dovolit. Do školy se buď chodí (a pak je člověk především student a nikoliv především pracující), nebo nechodí a raději se pracuje, uvažuje o hypotéce, dětech a tak vůbec.
Chyby v postupu by se daly hledat už "daleko v historii." Přidat si dva jazyky na fildě k rozestudovanému učitelství prvního stupně byla cesta do pekel. Bojovala jsem dlouho, ale přesto jsem ráda, že jsem to ve čtvrťáku vzdala. Snad právě díky tomu se mi podařilo dokončit alespoň první školu. Rok v Maďarsku bez finštiny a s přerušeným pajdákem tak přinesl jisté uklidnění, urovnání priorit a sílu pokračovat. A samozřejmě zdokonalení maďarštiny, kvůli kterému jsem do Budapešti jela. Středoevropská studia pak měla být dalším způsobem, jak se v kontaktu s tímto jazykem udržet. Ale až po diplomce a státnicích. Jenže se získáním jednoho titulu potřeba získat další titul na stejné (nebo dokonce nižší) úrovni výrazně klesá, kór tváří v tvář běžné životní realitě, věku a potřebám zainteresované.
Nic naplat, nebudu studovaná lingvistka. Co jsem chtěla, to jsem si z těch nemála let hungaristiky vzala a jednoduše nemůžu celé to martyrium absolvovat znovu jen proto, abych za to dostala náležitý papír. Holt budu možná muset trochu složitěji přesvědčovat potenciální zaměstnavatele, že důležitější je umět. A to, co chci ještě umět, mi, pevně věřím, lépe poskytne roční studium překladatelství v Budapešti než další zplichtěné roky na fildě. A pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :)
Snad jsou to tedy další kroky k dospělosti.
Příspěvky
