Paní, přišel vám csomag

Vzkaz přišel jako obvykle poddveřní poštou a stálo na něm, že balíček na mé příjmení za svobodna dorazil a mám si jej vyzvednout na poště. Balíček jsem očekávala, proč mi M. píše "jako za svobodna" jsem rychle vytěsnila (a jen mu připsala bod za to, že si nejspíš zapamatoval mé vyprávění o tom, jak je ještě skoro po roce tady těžké přesvědčit Maďary, že jsem se prostě vdala a ta změna příjmení s tím souvisí) a v nejbližší dostatečné pauze se vydala směr Móricz Zsigmond. Na poště jsem si vystála frontu a pak už jen "ale to musíte na jinou pobočku, tady balíky nevydáváme, vyjít ven a pak vlevo, vlevo, V..chrchr utca" (to jako že jaká ulice) a já že tedy děkuju a jdu. Jenže jsem samozřejmě vůbec nevěděla kam, vlevo-vlevo, nebo snad vpravo-vpravo, vem to čert, další hodina začíná brzy a tak to zkouknu na internetu a vyrazím znovu zítra.
Jak se druhého dne ukázala, pošta v V..chrchr ulici byla samozřejmě hnedle za rohem a nápis "výdej balíků" také nepřehlédnutelný, nu tedy s chutí do toho. Chvilka vysvětlování, proč jdu s pasem a né s "tím oficiálním papírem, který asi má sekretářka z kolejí, ale ke mně se nedostal", chvilka ujasňování, jak že je to s těmi jmény a když balíček stále nikde, tak které je tedy to druhé jméno, na které to mohlo přijít, a pak ještě, jestli to přeci jen nemohl být spíš "větší dopis" než "malý balíček", protože ten by mohl být ještě u přepážky ve vedlejší místnosti. Dobrá. Další fronta a vše ještě jednou. Vysvětluji statečně a nevzdávám se, ani když pán za mnou začne něco brblat o zdržování. (Radši mu moc nerozumím, abych nemusela mít poprvé za pobyt zde pocit, že mi někdo dává sežrat, že jsem cizinka.) No každopádně balíček není ani tady. A koneckonců, "bez toho oficiálního papíru (který se samozřejmě nějak jmenuje, jen to vědět) bychom vám ho stejně nevydali".
Oki. Stojím zase před poštou, slzy na krajíčku, tyhle dny jsou na mě náročné i bez toho. Zítra se tedy dojdu přeptat k místní "moplady", zda bych mohla dostat i ten papír, na který mi mají balíček vydat. A běda jestli nevydají.
Třetího dne dopoledne přijde opět vzkaz poddveřní poštou. Opakovaně hlásí, že balíček na mě čeká, ať si zajdu na poštu. Kroutím hlavou a jdu se přeptat podepsané osoby, kam že to tedy ke všem čertům mám jít. Vše objasní první vteřiny, vždyť je to tu přeci napsáno jasně: pro balíček si mám dojít "portára". Do vrátnice. Nikoliv "postára". Psace napsané libovolně zaměnitelné. Tak hlavně že už je jasno.

Došly síly

Prostě teď nějak není o čem.
Nebo z čeho.

Ochich auchich - zádobol bez vyhlídek

Víc než kdy jindy chápu, proč jsou na školách povinné tělocviky.
Už nemůžu sedět jinak než absolutně rovně, aby mě šíleně nebolela záda.
Čím víc je venku jaro, tím víc snad sedíme u stolu.
Šíleně mě bolí záda.
Nevydržím sedět víc jak pět minut v jedné poloze.
Toho tělocviku bych nařídila alespoň hodinu denně.
A to jsem ještě nenapsala ani pár stránek závěrečné práce.
Slibuju Ti, tělíčko moje, že si nevyberu sedavé zaměstnání.
Nebo alespoň ne bez pořádného loveckého psa :)

Štěně zatím virtuální

O tom, že pořídíme nového pejska jen co se Kačenka vrátí z Hungarska už víme dlouho. Všechny připomínky a námitky k této neuváženosti byly podrobeny důkladnému zkoumání, ale k eventuální lítosti některých zúčastněných oznamuji, že rozhodnutí už je neměnné. No řekněte, nemám-li pravdu: kdo psa jednou měl, už ho nikdy mít nechce a nebo už mu život bez něj bude připadat poněkud fádní. A to my se radši fádnosti z daleka vyhneme: už minulou neděli se započalo vítězství ducha nad hmotou v podobě rozhodnutí, kolik pohybu jsme ochotni našemu miláčkovi věnovat, a jen dalších pár hodin stačilo k tomu, abychom
a) přečetli tuny článků o tom, na co na všechno se máme připravit
b) našli ideální rasu
c) zjistili, co všechno s pejskem budeme moci dělat
d) zamluvili ještě nenarozenou fenku u spokojeného majitele a
e) přihlásili se na týdenní psí tábor.
Více podrobností čekejte až se psíče narodí a bude jisté, že je naše :)

Tak jde čas

Velikou noc jsme si protáhli až k prvním cvrlikům ptáčků štěbetáčků.
Daňové přiznání mě několikrát rozbrečelo a nakonec to vůbec nebolelo.
Spodní zuby moudrosti mi rostou do kosti.
Občan Havel je lidský a (ještě ne)prezident Klaus k popukání.
Možná pojedu na psí tábor se psem, kterého ještě ani nemáme.
V učebnici přeskakujeme celé stránky a já nestíhám vypisovat slovíčka. Natož se je učit.
Zdálo se mi, že jsem vyhrála tu překladatelskou soutěž. Hi hi.
Změna času mě mate nadvakrát. Poprvé, když vůbec nemám pocit, že už jsou čtyři a přitom už skoro jsou, podruhé, když dojedu do centra a tam jsou na všech hodinách teprve tři.
Před usnutím poslouchám mp3ky a usínám snáz.
Hodně jsem se zlepšila v maďarštině.
Téma závěrečná práce je zajímavé, ale kdo ji napíše, to nevím.
Už jsem málem zapomněla, že mám blog.