Půlroční bilance

Tak a je to. Poslední hodiny semestru odchozeny, předvánoční zápočty a zkoušky sesbírány, pár drobností pro radost pořízeno. Teď už tu jen nic důležitého nezapomenout, vždyť se chystám domů na měsíc a to není jen tak. Stýskat se mi myslím nebude, po kolejo-škole určitě ne a maďarština mě doufám provázet nepřestane, alespoň si to v tisícerých předsevzetích přeji.
Těším se domů. Na lidi, kteří rozumí alespoň jazyku, když už ne všem sdělením, která v sobě slova skrývají. Na drbání nejmilejší stárnoucí psice, na rameno k pláči, na metro, ve kterém je samozřejmostí, že chcete schody vyjít. Na ledničku, která nesmrdí korejským jídlem, na soukromí a možnost jít spát v tolik, v kolik si přeji. Na naši garsonečku, kde má všechno své místo a není pochyb o tom, kdo je v ní za co zodpovědný.
Mám za sebou teprve první semestr, není ještě úplně čas bilancovat, ale stejně jsem si několik věcí uvědomila. Třeba, že jsem stará na pravidelné kolejní pařby, pokud to tedy lze svádět na věk. Třeba, že se ještě dokážu dokopat a opravdu se chvíli učit, byť mozkové buňky pomalu odumírají a vůle kulhá na obě nohy. Třeba, že lze tolerovat i pravidelně mokré prkýnko na záchodě a shnilá rajčata v lednici. A třeba taky, že nejnešťastnější jsem, když si spolubydlící v jednu v noci otevře sešit se slovíčkama a dá se do práce.