Northern England & Scotland Photos

Fotečky z Medového měsíce konečně k nahlédnutí zde.

Další "pramínek" za/před námi

Fons je pramen, fonticulus je pramínek, Fonticulus Maděra je roverský lesní kurz pro 15-17 leté nadšence pracující s oddíly a hledající cestu, jak sebe i své svěřence posouvat dále. Letos jich z celé republiky přijelo 24 a slušná část z nich zavítala na písařovskou hájenku z míst, odkud jsme ještě na kurzu nikoho neměli. Ostrava, Třebová, Zlín, Šlapanov... nejen doporučení dřívějších úžasníků, ale skutečná poptávka po tom, co Maděra nabízí. A podle ohlasů úžasníků to vypadá, že snad dokonce i nabídla, takže žádná klamavá reklama :)
Z letošního ročníku mám velice dobrý pocit. Kdybych ho měla označit jedním adjektivem, bylo by to "vyvážený". Zdá se, že se nám povedl namixovat chuťově zajímavý a nutričně hodnotný koktejl sebepoznání, nových vědomostí, osobních prožitků, týmových výzev a duchovních hodnot. Roverský program v kombinaci s důrazem na osobní odpovědnost za fungování oddílů vyšel letos na jedničku. Tým přijel domů spokojen z naplněných cílů, úžasníci naplněni spokojením a nadšením a litovat by neměli ani jejich vůdci: vrátili se jim odpočatí a posílení skorovůdci, kteří chtějí vracet, co dostali. Nezbývá, než držet palečky a nadšení a naplnění na straně instruktorů také předat zase dále. Ročník 2008 je v plenkách, ale už teď má kolem sebe pár tet a strýčků, kteří jej slíbili doprovodit od prvních krůčků až k srpnové úrodě. Jedeme dál, prosme o šťastný vítr do plachet.

Místo pro život

Jsem pražanda. Dlouho jsem myslela, že po generace, ale teď už vím, že mám kořeny po celé republice: ve Znojmě, Plzni, Litomyšli,... tam všude bych se mohla cítit trochu doma, byť většinou znám tato místa jen velmi zběžně.
Být pražanda pro mě mělo různé významy v různých časech. Jako puberťačka jsem vždycky chtěla z Prahy zmizet. O víkendech jsem s oddílem utíkala na čistý vzduch ve skutečnosti, v týdnu alespoň v myšlenkách. Později mě navíc rozčilovalo tisíce předsudků, které vůči lidem z Prahy mělo okolí, často i blízcí kamarádi. Dokonce jsem se naučila mluvit spisovně, mimo jiné i proto, abych na svůj původ příliš neupozorňovala. Jaké pak bývalo překvapení, když, že jsem z Prahy zjišťovali lidé až zpětně. Ráda jsem tímto trikem pracovala s prvním dojmem.
S vysokou školou jsem začala poznávat výhody hlavního města a můj postoj se pomalu měnil. Bohatý výběr škol, divadel, výstav, zájmových kroužků, vše potřebné kdykoliv k sehnání, kamarádi po ruce, přehršle pracovních příležitostí,... něco z toho bylo určitě důvodem, který sem přivedl mé předky. Praha žije, pulzuje, jako srdce pumpuje do těla energii a odhodlání. Jsem jí vděčná za rozhled a cílevědomost, které mi dala do vínku.

Ale. Před nedávnem jsme se vypravili za kamarády do Beskyd. Klid malebného městečka, krásné lesy a po probuzení neucpaný nos... nečekaný zážitek. Obnovil ve mně něco z dřívějších myšlenek, zažehnul světýlko pochybností, úvahy o životě. Následovaly odpočinkové dny putování, v závislosti na přírodě a v opravdovém kontaktu s lidmi. A včera, včera jsem se vrátila z krásných a harmonických Sudet. Přivítal mě smog, výpary z aut a cigaretový kouř. Za posledních čtrnáct dní jsem zapomněla, že existuje. Čeká na mě stres, běhání, zařizování, tisíce lidí v dopravních prostředcích, hodiny na internetu, zkažená zelenina na pultech obchodů a hudba a hluk útočící ze všech stran.

Nečekaně se cítím rozpolcená, široce rozkročená, s každou nohou ujíždějící jiným směrem. Před sebou mám deset měsíců v krásném zajetí milovaného velkoměsta. A pak to musí přijít. Hledání nového domova, rozlousknutí otázky, která se více a více dere na povrch. Jsem velice zvědavá, co čas přinese.

O Skotsku, Skotech a (ne)závislosti

Tak jako se v Česku říká, že Moraváci jsou srdečnější a otevřenější, v Británii se za vřelejší považuje lid skotský. Tedy alespoň to o sobě říkají sami Skoti. Mohu-li generalizovat, jsou to lidé prostší, méně naklonění konzumu než jejich jižní bratři, vycepovaní drsnějšími podmínkami (obzvláště na Vysočině) a přivyklí svému počasí. V 15°C vytahují tílka a některé slečny se dokonce nestydí ukázat bříško, obecně opět o něco útlejší než v Anglii.
Co je ze Skotů hodně cítit, je jejich láska ke svobodě. Hned za hranicí s Anglií ubývá typických plůtků a zídek, krajina je otevřenější, stanování nakloněnější. I vy si v mezích rozumu můžete dělat co chcete, jste přeci zodpovědné bytosti, proč vám tedy nedůvěřovat.
Co je ze Skotů ještě více cítit, je jejich láska ke Skotsku. Žijí zde rádi (i když není nad dovolenku v teplíčku jižních moří). Milují rozeklané západní pobřeží i přes to, že tam téměř neustále prší. Jsou patrioté a možná trochu nacionalisté. Vyvěšují vlajky, pijí whisky, mají nápisy v gaelic a poslouchají skotskou hudbu. A jako všude na severu s rostoucí zimou a větrem roste i jejich respekt k přírodě a snaha žít s ní v souladu. Prostě idylka.
Zkušenost cestovatele dále říká, že ještě jedno je velké části (alespoň těch potkaných) Skotů vlastní: negativní vztah k Anglii. Nebo přinejmenším tak neutrální, že by se bez ní klidně obešli. Londýn je pro ně tak daleko, že je jim vlastně k ničemu a stejně nevěří, že by se v něm někdo zaobíral něčím, co je trápí. (No, to je asi neměnný komplex všech periferií, ať se v centru někdo snaží nebo ne.) A co opravdu nechápou, je proč musí být zavlečeni do těch strašlivých válek a svazků s Amerikou. To opravdu nemají zapotřebí. Vždyť by si vystačili sami, mají ropu, klesající nezaměstnanost a v parlamentu po dlouhé době Skotskou národní stranu s myšlenkou na referendum o nezávislosti. A nějací Blair či Brown (oba Skoti!) jim můžou být ukradení, stejně jako Skotsko jim.
Silná slova a od reality možná značně vzdálená. Nicméně se zdá, že v porovnání s naším pobytem před třemi lety se teď ozývají častěji a hlasitěji. Nezávislé Skotsko možná není snem všech svých obyvatel, ale tato myšlenka v něm momentálně bublá a čeří vody jezer. Taková novodobá Lochnesská příšera nahánějící strach anglickým nejenturistům.

Brilliant, gorgeous, tremendous!

A jsme doma. Odpočati, unaveni, propoceni, spokojeni. 14 dní toulání po severní Anglii a Skotsku potěší srdce každého britofila. Newcastle - Durham - Lake District - Edinburgh - Saint Andrews - Aviemore - Cairngorms - Inverness - Fort William - Skye - Edinburgh - Durham - Newcastle. Osmička se uzavřela, teploty zdvojnásobily, pračka jede naplno. Plna dojmů předkládám pár základních poznatků:
- Uvedená trasa se dá zvládnout na 2 jízdy metrem, 1 rozjezd a 2 dojezdy autobusem, 3 nutné dvanáctiminutovky vlakem a 25 stopů. Nejdéle jsme čekali 1.5 hodiny poslední den stopování, někdy jsme nestihli ani dokousat jabko a byli jsme v autě. Průměrná doba čekání tak 15 min. Nejdelší cesta na palubě jednoho automobilu cca 50 hodin (zahrnuje 2 noci, samozřejmě mimo vůz).
- Durham stojí za navštívení. Katedrála je breathtaking a zmrzlina v centru gigantic. No uvažte: 1 kopeček £ 1.2, 2 kopečky £ 1.6, 3 kopečky £ 2. Račte nepřepočítávat, ale vychutnávat!
- Množstvím turistů v Lake District je snesitelné, obzvláště ve vyšších polohách. Krásné výhledy, nikde nechybějící ovce. Ovšem mise nesplněna: Nikdo neví, který je Ostrov Divokých Koček. Znají jen Beatrix Potter :(
- Odhad kilometrů na mapě se nerovná počtu kilometrů ve skutečnosti. Obzváště v horách dobré nezapomínat nebo si včas vzpomenout.
- Ve Skotsku se dá spát opravdu všude. Na plácku u dětského hřiště ve Fort William i na poli u hlavní silnice cestou na Edinburgh.
- Den ve Skotsku je dlouhý. Jeho druhá půlka obvykle začíná kolem čtvrté, páté. Jen pozor: tou dobou už většinou nenakoupíte.
- Nevidíte-li z útesů nad majákem na Skye Vnější Hebridy, bude pršet. Pořádně. Pokud už je vidíte, je po dešti. Pořádném.
- Miggies jsou bloody stinging bastards. Bez pardónu.
- Skoti jsou hrdí na gaelic, Floru MacDonald a whisky. Chtějí samostatnost, ale Angličani zase chtějí jejich ropu, takže nevím, nevím...
- Při čtvrtém letu letadlem už jsem se zvládla i trochu koukat z okýnka. Ten mrak, co vypadal jako hrad je prý dešťový.
(Takže se můžete těšit na déšť a já jdu spát. Pokračování příště :))