Jako malá jsem četla Mateřídoušku a pak velmi brzy Ohníček, protože Mateřídouška, pfff, ta byla pro malé děti. Hrozně jsem si přála předplatné, ale nějak se nepoštěstilo, tak jsem do časopisu alespoň občas mrkla u kamarádů či si vyškemrala semtam nějaké to číslo.
S rostoucím věkem i mé tužby gradovaly: tehdy letěl Mladý hlasatel a já navíc toužila po ABC. A vzápětí přišlo Bravo, hit, kterému jsem se nedokázala (a po určitou dobu určitě ani nechtěla) ubránit. Pamatuji si, jak jsem šetřila potřebnou dvacetikorunu a kupovala časopis cestu do školy, hned jak vyšlo nové číslo. (Plakátama těch báječných star táta po letech ozdobil záchod, ať ještě alespoň k něčemu poslouží.)
Teď už po žádných časopisech netoužím, má čtenářská potřeba je uspokojena. Týden co týden se prolouskám Respektem, spíš novinami než časopisem, a povzdychnu si nad tím, co zase vymyslel který náš zastupitel či jaká korupční aféra zrovna vede. Na víc nemám čas. Jen sem-tam přemýšlím, jaký by musel být ten ideální časopis, aby mě nadchnul a opět bych netrpělivě čekala na každé nové číslo.
A hle, dnes na něj čekám a skoro bych popoháněla pošťačku, aby už se ten vytoužený balíček ocitl v mých rukou. Nejspíš to bude tím, že jsem se na chvíli stala "nejenčtenářem" a logicky proto s napětím očekávám to "trochuisvojedítě". A pak, něco mi říká, že by se právě tomuhle dítěti mohlo podařit uspokojit poptávku po vlastním časopisu u skupiny těch, kterým už neimponuje Bravo ani Dívka a na Respekt je ještě brzy. Je to neskromné přání?
*
(Sepsáno krátce před vyjitím říjnového čísla Roverského kmene, zapomenuto "v šuplíku" a znovuzrozeno dnes.)
S rostoucím věkem i mé tužby gradovaly: tehdy letěl Mladý hlasatel a já navíc toužila po ABC. A vzápětí přišlo Bravo, hit, kterému jsem se nedokázala (a po určitou dobu určitě ani nechtěla) ubránit. Pamatuji si, jak jsem šetřila potřebnou dvacetikorunu a kupovala časopis cestu do školy, hned jak vyšlo nové číslo. (Plakátama těch báječných star táta po letech ozdobil záchod, ať ještě alespoň k něčemu poslouží.)
Teď už po žádných časopisech netoužím, má čtenářská potřeba je uspokojena. Týden co týden se prolouskám Respektem, spíš novinami než časopisem, a povzdychnu si nad tím, co zase vymyslel který náš zastupitel či jaká korupční aféra zrovna vede. Na víc nemám čas. Jen sem-tam přemýšlím, jaký by musel být ten ideální časopis, aby mě nadchnul a opět bych netrpělivě čekala na každé nové číslo.
A hle, dnes na něj čekám a skoro bych popoháněla pošťačku, aby už se ten vytoužený balíček ocitl v mých rukou. Nejspíš to bude tím, že jsem se na chvíli stala "nejenčtenářem" a logicky proto s napětím očekávám to "trochuisvojedítě". A pak, něco mi říká, že by se právě tomuhle dítěti mohlo podařit uspokojit poptávku po vlastním časopisu u skupiny těch, kterým už neimponuje Bravo ani Dívka a na Respekt je ještě brzy. Je to neskromné přání?
*
(Sepsáno krátce před vyjitím říjnového čísla Roverského kmene, zapomenuto "v šuplíku" a znovuzrozeno dnes.)
Příspěvky
