Antirudá poprvé...

Položil svíčku na zem, posadil se na celtu a začal číst učebnicový text o 17. listopadu 1939. Ti mladí možná ani nevěděli, že se toho dne něco stalo a snad tedy bylo dobré s tím začít.

*

Napálila svíčku a spustila tónem komentátora socialistických týdeníků. Rudé právo vyzývalo k iniciativě a socialistické soutěži, publikem prolétla výsměšná jiskřička v očích a několik vtípků. Posledních.

*

Přišel s kytarou a spustil Bratříčka. Začali zpívat a tak musel zvolnit tempo, aby jim dal najevo, že o to tu nejde. Náhlé ticho po "..bojím se o Tebe!" skoro vyráželo dech.

*

Přinesl další svíčku a spolu s ní Zajícovu pochodeň. Rozechvělé čtení poezie podkreslovaly rozechvělé dechy posluchačů. Tísnivé napětí.

*

Přidala větvičku a citát z Charty. Slova obvinění výstižně shrnují hrůzy sedmdesátých let. Antikomunistická nevole, vzdor a slzy.

*

Položil svíčku na zem, posadil se na celtu a začal číst učebnicový text o 17. listopadu 1989. Nejen mladí možná ani nevěděli, že to nebylo tak jednoznačné. Snad tedy bylo dobré pustit jim ještě ten film.

Novinářka na divokém východě

Když jsme předloni připravovali na Maděru strategickou hru na téma rozvojové pomoci, přišla mi poprvé do ruky Aluminiová královna. Vyprávění šesti žen, které různým způsobem prožívaly známý rusko-čečenský konflikt bylo poutavé a pomohlo nám dobře nastavit atmosféru hry. Ač prostřednictvím rozhovorů s konkrétními ženami o jejich subjektivním vnímání války, Petra Procházková se jejich kombinací pokouší o objektivní náhled na konflikt: vedle sebe tu vypráví Čečenka i Ruska, žena z Grozného i z českého uprchlického tábora. Mohu jedině doporučit.

Před několika dny jsem dočetla další knihu o podobné tématice. Prozměnu rozhovory, tentokrát ale přímo s Petrou Procházkovu o jejím nejen novinářském životě nejen v Rusku. Místy jsem nevycházela z údivu, kam se tahle drobná Češka neuvěřitelné povahy dostala a co zažila. Asi nejsilněji na mě ale působil vykreslený obraz Ruska 90. let 20. století. A jen si v duchu říkám, že takové to tam přeci už nemůže být dnes, deset let poté. Kdo ví. Třeba si o tom jednou přečtu v další knize rozhovorů.

Novinářka na divokém východě: rozhovor připravil Josef Pazderka / Petra Procházková. Praha, Portál 1998.
Petra Procházková: Aluminiová královna. Rusko-čečenská válka očima žen. Praha, NLN 2003

Neuvěřitelné

Ještě včera večer jsem Miškovi povídala, že se prý navzdory prognózám můžeme těšit na suchý a teplý zbytek podzimu. A že večer nebyl nejteplejší, zavřeli jsme okno a šli spát.

Dnes ráno jsem při venčení Felisky vzala do ruky tu bílou nádheru, která nám přes noc ozdobila trávníky a sklouzla se po své první letošní zamrzlé louži. Prapodivný Martinův předvoj, ba že.

*

Posledních pár dní mívám ve zvyku sem-tam si povzdychnout a zabědovat přijde-li řeč na školní povinnosti a obzvláště pak slečnu DP. Dost bolo. Rozhodnutí dělá muže či v mém případě ženu a tak jsem udělala zásadní krok: vyplnila titulní stránku, vložila prohlášení o samostatném zpracování a nastavila formátování dalších stránek. Vše je tedy připraveno.

*

O víkendu jsme s Lojzíkem zabrousili na téma počítačové hry a já si znovu vzpomněla na svou neřest, která již málem upadla v zapomnění. Jsem nemocná a tak nebylo k činu daleko: počítač cvaknul a strategie se rozeběhla. Po pár minutách jsem ji opět vypnula.

Mít svůj časopis

Jako malá jsem četla Mateřídoušku a pak velmi brzy Ohníček, protože Mateřídouška, pfff, ta byla pro malé děti. Hrozně jsem si přála předplatné, ale nějak se nepoštěstilo, tak jsem do časopisu alespoň občas mrkla u kamarádů či si vyškemrala semtam nějaké to číslo.
S rostoucím věkem i mé tužby gradovaly: tehdy letěl Mladý hlasatel a já navíc toužila po ABC. A vzápětí přišlo Bravo, hit, kterému jsem se nedokázala (a po určitou dobu určitě ani nechtěla) ubránit. Pamatuji si, jak jsem šetřila potřebnou dvacetikorunu a kupovala časopis cestu do školy, hned jak vyšlo nové číslo. (Plakátama těch báječných star táta po letech ozdobil záchod, ať ještě alespoň k něčemu poslouží.)
Teď už po žádných časopisech netoužím, má čtenářská potřeba je uspokojena. Týden co týden se prolouskám Respektem, spíš novinami než časopisem, a povzdychnu si nad tím, co zase vymyslel který náš zastupitel či jaká korupční aféra zrovna vede. Na víc nemám čas. Jen sem-tam přemýšlím, jaký by musel být ten ideální časopis, aby mě nadchnul a opět bych netrpělivě čekala na každé nové číslo.
A hle, dnes na něj čekám a skoro bych popoháněla pošťačku, aby už se ten vytoužený balíček ocitl v mých rukou. Nejspíš to bude tím, že jsem se na chvíli stala "nejenčtenářem" a logicky proto s napětím očekávám to "trochuisvojedítě". A pak, něco mi říká, že by se právě tomuhle dítěti mohlo podařit uspokojit poptávku po vlastním časopisu u skupiny těch, kterým už neimponuje Bravo ani Dívka a na Respekt je ještě brzy. Je to neskromné přání?
*
(Sepsáno krátce před vyjitím říjnového čísla Roverského kmene, zapomenuto "v šuplíku" a znovuzrozeno dnes.)