Pytel nebo krabice?

V posledních dnech mě popadla nová, stěhovací vášeň. Je velmi pozoruhodná a zasloužila by si jistě nějaký důkladnější psychologicko-sociologický rozbor. Předpokládaná doba mého stěhování se totiž nepočítá na dny, nýbrž stále ještě na týdny. To mi ovšem nebrání s vervou plnit krásné vínové IKEA krabice a velké modré odpadkové pytle. Cosi mi říká, že koncem léta před odjezdem na Fontík už na žádný velký úklid nebudu mít čas a i má chuť zbavovat se zbytečných, nicméně milovaných blbostí se se vzrůstající melancholií bude spíše snižovat. Budiž tedy obhájeno rozhodnutí pustit se do všeho postupně už teď.
Na závěr zajímavá statistika:
Do dnešního dne jsem uchvátila 47 různých učebnic angličtiny stojících za další uchování. Převažující proveniencí je Cambridge (10), těsně následována Longmanem (9). Co do počtu anglické beletrie, má skromná knihovnička se blíží číslu 50. Nepočítám půlmetrovou hromadu okopírovaných materiálů čekajících na roztřídění do složek. No, tomu říkám pěkná zásobička. V případě náhlé smrti nechť mí blízcí potěší nejbližšího angličtináře. :)

Ovocná óda na léto

Nejdříve přišly první jahody. To je velké znamení. Ty z naší zahrádky, to nic není, ale ty Studénecké... na jazyku se jen rozplývají. Dlouho jsem nechápala, jak to, že zrovna ve Studénce rostou nejlepší jahody v ČR, jahůdky-lahůdky, ale pak jsem dospěla k závěru, že to bude právě tím jménem. Studénka. A jahodám přeci svědčí studený vzduch, to jsem pochopila již předloni ve Skotsku. Zkrátka jahody, to je moje. Pro jahody jsem se narodila. Věřte nebo ne, jedna z mých prvních souvislých vět byla "jagůdky papám já!!!"

No a pak ty třešně. Jula už je slibovala v červnu, ale nezadařilo se a tak jsem si musela počkat. Přivezly se v košíku právě z těch míst, kde se jahůdkám tolik nedaří a byly mňam. I bublanina. I kompot bude. A těch vzpomínek... nejkrásnější třešňová je ta na hajného "dědu", který nás se slovy "on mi taky chodí do lesa na dřevo" vedl průsekem do neuvěřitelného sadu. Možná kouzelného. Nám se líbil hned z kraje, i tam byly třešínky červeňoučké a slaďoučké, marné nás prosit ať je ještě netrháme. Když pak přišly úplně černé srdcovky, půlce z nás již bylo trochu špatně. Snad jen kouzlem toho večera nebolelo nikoho bříško až příliš.

No a teď ty banány. Mají je ve slevě u Alberta, za polovic, no nekup to. Máma je nosí domů se šťastnou jiskřičkou dobrého úlovku v očích. Ble ble. Rozblemcaný banán. Jestli něco nemám ráda, pak je to rozblemcaný banán. Zajímalo by mě, jak vypadají a chutnají ty správně uzrálé na palmě kdesi v tropech. Nahnědlé bleble? Sotva. Ty naše mám ráda jen skoro ještě zelené. A nebo jako nejlepší točenou zmrzlinu posledních dní, opatovský objev roku. A ta byla! Na závěr mohu tedy s potěšením oznámit, že i banány si zasloužily tuto letní ódu. Hurá!