Začalo to někdy loni touhle dobou. Možná dřív. Přicházelo to plíživě, utužovalo se to s počtem přečtených knih, zhlédnutých dokumentů, předporodních i poporodních cvičení, příspěvků na baby-café, rozhovorů s podobně laděnými. První impuls si vlastně vybavuju docela přesně: pozdně jarní Budapešť a milá česká návštěva, toho času z Německa. Tehdy poprvé zazněla slova jako koncept kontinua nebo attachment parenting. Zprvu nad tím vším visel velký otazník. A pak, stejně postupně, jako se kulatilo bříško, se to stalo.
Je ze mně čarodějnice. Úplně normální bosorka, kterou by ve středověku upálili na hranici. Nepoužívám kočárek, na šňůře se mi houpou klasické české čtvercovky, úspěšně se vyhýbám očkování, rodím si v kleče na zemi, spím s dítětem v jedné posteli, nežeru glutamát ani aspartam. Šátkuju, bezplenkuju, látkuju, bedýnkuju, kojím co to dá, učím se netrestat ani nechválit, a dokonce mi snad i přestaly chutnat brambůrky. A nad tím vším spousta malých, vítaných otazníčků.
Občas se mě v poslední době někdo ptá na blog. A já říkávám: což o to, o čem by bylo... Uvidíme. Jedna vlaštovka jaro nedělá a do jara navíc daleko. Ale třeba si mezi "Těší mě Váš zájem o naši jazykovou školu" a "závazně objednávám capáčky s beruškama" najdu trochu internetového času i pro tuhle stránku. Prsty už svrbí dost na to, aby to mohla být pravda.
Příspěvky
