Vždycky si říkám, že až dodělám tohle... tohle ... a tohle, tak už bude líp, volněji, bude čas i na jiné věci, než na ty bezpodmínečně nutné... protože pak už přeci nebudu studovat dvě školy zaráz, nebudu připravovat Fontík, nebudu muset číst jeden postmoderní maďarský hit týdně... a konečně se vrhnu na překlad dalších pohádek, konečně napíšu už snad dva roky slibovaný a dávno rozepsaný dopis K., konečně začnu zase běhat, konečně vyrazíme se Sárgou někam na pole...
Chá-chá!
. . .
Včera jsem za večer stihla dvě "buli", tj. jeden piknik v parku a jeden večírek v bytě. Všude relativně na skok, všude se Sárgou, která napůl pomáhala v komunikaci a napůl nedovolila soustředit koncentraci jiným směrem. Bylo to fajn, i když nikdy nevím, jak se vlastně stavět k tomuhle typu povrchních rozmluv, kde se s každým z x známých i neznámých dostaneš maximálně k tomu, kudy že to Sárze vyoperovali tu rukavici a co že to vlastně teď budu překládat. Nejvíc mě překvapilo, že když jsem se v 10 sbírala, že to zabalíme a pojucháme domů, měli nejspíš všichni pocit, že se mi s nimi strašně nelíbí, vždyť přeci zábava teprve začíná. Tak nevím. Domů jsme po pěti hodinách "venku" dorazily před 11, úplně jsem neměla pocit, že by to bylo nějak neobvykle brzy.
. . .
Do Prahy nejedu. Zkoušky z maďarštiny by sice šly s jistou snahou přesunout na prosinec a už jsem s tím skoro počítala, ale pak přišel z Prahy mail, že je řešitelná i má nepřítomnost na dílně... Musela jsem chvilku bojovat s nutkáním přeci jen zkoušky odložit, vlastně by mi to teď přišlo určitým způsobem vhod, stejně nemám moc šancí se na ně intenzivněji připravovat, ale něco mi říkalo, že by to byla srabárna, navíc kdo ví, co bude v prosinci. Nepřítomnost na úvodním setkání, když už pak bude následovat jen závěrečné a mezi tím dva měsíce práce, mi sice nepřijde jako ideální řešení, ale přesto mi něco říká, že jsem se rozhodla pro variantu výhra - výhra.
Příspěvky
