Tak a je to tady. Opravdový a definitivní konec školy. A to na úrovni: diplom v sametových zelených deskách a na něm překlep v maďarštině a gramatická chyba v angličtině, osm lahví šampaňského na devět lidí (z toho jedna, co si cucla a nenápadně to podstrčila učiteli), jahody a pogáčky. Zvláštní slavnostně-neformální atmosféra a proslovy o tom, jak jsme my, parta individualistů, byli dosud nejsoudržnější ročník... (jak to tedy muselo vypadat před námi?). Fotky místo těch, co už odcestovali a pletená taška plná vlny pro poslední oslavenkyni. A navrch, přese všechnu rozpačitost, lehká nostalgie a "jak to, že to tak rychle uteklo".
Uteklo. Občas jsem si přála, aby už byl konec, nicméně už teď vím, že budu ráda vzpomínat. Vlastně asi jediné, co bych na tom zpětně měnila, je nemuset tolik pracovat a moci se o tu trochu víc ponořit do školních věcí. Zmenšit pocit, že jsem si neodnesla tolik, kolik jsem mohla. Na druhou stranu, to hlavní si odnáším: přesvědčení, že tohle celé nebyl omyl a že to s tím překladem myslím a snad i mohu myslet vážně. Ještě se mám hodně co učit, ale zároveň se jasně rýsují místa, o která se při svém "tápání vpřed" mohu opřít. Jeden sen splněn, jedeme dál. Příjemný pocit.
Příspěvky
