Dnes jsme měli ve škole vzácnou návštěvu: jednoho z nejvýznamnějších maďarských (sedmihradských) spisovatelů, Ádáma Bodora. Proslavila ho zejména kniha Okrsek Sinistra (Havran 2008, přeložila Anna Valentová), na Iliteratuře, viz. odkaz na recenzi, najdete ukázku i několik dalších recenzí. Český překlad neznám, ale o jeho kvalitě, vzhledem k autorce, nepochybuji - knihu doporučuji všem, kteří se rádi ponoří do života fiktivního okrsku, jehož pravidla určuje zvláštní, totalitní systém. V ČR je k mání ještě Návštěva arcibiskupa (Havran 2007) a nejnověji pak výběr z povídek Návrat k sově (Dauphin 2009, přeložil Tomáš Vašut). Neskromně podotýkám, že poslední recenze je z mého pera.
Řečeno bylo mnoho zajímavého a zejména dvě věty jsem si moc chtěla zapamatovat, jelikož jsem však měla v ruce foťák a ne tužku a papír, zbyla mi z nich, alespoň pro tuto chvíli, jen jedna. A to ji navíc ani nedokážu znovu zformulovat tak, aby i pro vás zněla zajímavě, ale nevadí. Podstata je v tom, že Bodor při psaní svých knih, zpravidla povídek či románů složených z jednotlivých menších celků, vůbec netuší, kam se bude který příběh ubírat. Protože kdyby to věděl, neměl by potřebu ho zaznamenávat. Takhle je sám napnutý, jak to skončí.
Příspěvky
