To je mi, panečku, instituce. Od té doby, co umíš chodit, až do chvíle, kdy se něco zvrtne. Jdeš spát? A co pusa? "Poběž dát mamince pusu!" říkává se těm nejmenším. "Pusu nedostanu?" slýchávají ti starší, zatímco jsou nuceni opustit večerní televizní vysílání a na rozdíl od rodičů, kteří se nezvednou z pohovky, šupkat do hajan. Pusa na dobrou noc zkrátka = pojď se rozloučit, než jdeš spát a pak hybaj na kutě.
No jo. Ale nebyla by to pak spíš pusa na příjemné pokračování večerní činnosti? Neměla by se vlastně ta pusa na dobrou noc, aby byla skutečně na dobrou noc, tomu prckovi dávat, a ne ji od něj dostávat? Pro klidný spánek a sladké sny v teple rodičovské lásky?
Máme to zažito hluboko pod kůží. Když se jde spát, je správné dát dobrou noc. S pusou, či bez. Jakmile si lidé přestanou dávat dobrou noc, těžko se jim v jednom pokoji usíná. Vždyť stačí, když tak mají usnout jednou, když se něco zadrhne. Hned si to (snad) příště rozmyslí.
Včera večer se mi vrátil jeden dávný, hluboko zakořeněný pocit. Strašný tlak poté, co jsem kdysi dávno, poprvé, nešla dát rodičům pusu na dobrou noc. Co já vím, co tenkrát bylo, možná nic, možná něco, důvod si nepamatuju. Každopádně pocit provinění z toho byl tak velký, že jsem se styděla ji dát i druhý večer, třetí večer, čtvrtý... Přeci nemůžu jít a dělat, jako by nic. A tak pusa na dobrou noc vzala rychlý konec. Zanechala však hluboké šrámy. Možná na obou stranách. Co si asi rodiče tenkrát mysleli o dítěti, které je takto nechalo na ocet?
No počkat, počkat. Pomalu a ještě jednou: dítě nechalo rodiče na ocet.
Já věděla, že mi tu něco nehraje.
Příspěvky
