
O Moháči předpokládám každý z nás slyšel, ba bychom si dokázali vzpomenout i na rok, ve kterém zde slabé vojsko Ludvíka Jagellonského podlehlo mohutné turecké armádě a sám mladý panovník dovršil svůj život v místních močálech. Turci obsadili Uhry na 150 let a rozvoj země se nadlouho zastavil, či dokonce nabral opačné tendence. Na památku osudové bitvy a počest všech padlých byl u Moháče vystavěn zajímavý památník. K vidění je v něm třeba železná brána, která má vypadat, jako by byla sestavená z kostí těch, kteří v bitvě padli, nebo stovky vyřezávaných dřevěných sloupů, mezi kterými najdeme i podobu Ludvíka, Sulejmana nebo třeba i několika koní. Máte-li cestu kolem, není špatné se zastavit. Zatímco průvodce z roku 2003 ještě místo popisuje jako vesměs nezajímavý objekt s informacemi jen v maďarštině, dnes vás tu čeká promyšlené turistické lákadlo s plným konfortem jazyka anglického.
Samotné město Mohács je od památníku vzdálené 7 km. My jsme se do něj vypravili v čase Busójáráse - místního masopustu, oslav, které spojují pohanské rituály zahánění zimy se symbolickým připomenutím vyhnání Turků. Ulice jsou v těchto dnech plné stánků s řemeslnými výrobky a tradičními pochutinami (mezi které patří zejména kürtőskalács, česky trdelník) a hlavně plné lidí valících se ze všech stran. Na podiu se střídají taneční soubory, všude se to hemží řehtačkami a kurážnými mladíky v tradiční masce, viz foto. Úderem páté vzplane obrovský oheň uprostřed náměstí a začíná nevídaný rej, další fáze tentokrát už neorganizovaného veselí kolem ohně i všude kolem.
Na mě bylo místy té tlačenice už trochu moc a tak jsem se raději prošla po městě a udělala si vycházku podél Dunaje. K vidění je tu hlavně několik kostelů a malebné domky připomínající, že se blížíme k nejjižnějším územím někdejší monarchie. Na samotný výlet mimo masopustní slavnosti nic omračujícího, ale jako zastávku na cestě po okolí Pécse nebo po místních národních parcích lze Moháč jen doporučit.