Babička ráda přináší k dobru příhodu o Kačce - čtenářce, prvňáčkovi, na kterou se s dědou dívali shovívavě, když jim po pár měsících školy chtěla předčítat z knihy. Místo očekávaného slabikování prý skutečně předčítala. No nevím, babičky si rády přikrašlují schopnosti svých vnoučat, zejména s odstupem času. Osobně tipuju, že to s tím čtením bude podobné jako s mou pozdější znalostí rostlin a hvězd. Babička dodnes tvrdí, že jsem v deseti letech poznala snad všechny a ještě latinsky, ovšem pokud vím, co svět světem stojí umím já latinsky jen anemone nemorosa a ranunculoides. No nic, každopádně četla jsem vždycky ráda.
Na základní škole jsem dokonce vyhrávala soutěže v počtu přečtených knih. 50, 60, 70 za pololetí, žádný problém. Čtenářka jsem byla vášnivá a hrdá. Nezapomenu na jednu hodinu matematiky, kde jsem si s pravačkou v sádře v čase samostatné práce do sešitu zcela neskrývaně rozložila na lavici knihu. Spolužáci se hnali zjednat nápravu, ovšem jejich námitky nenašly uznání. Počítat umí, tak co by si nečetla.
Dál už to bylo horší. Gymnaziální prostředí bylo sice podnětů k další četbě plné, nicméně až na slabý záchvěv při probírání české meziválečné literatury nějak nezafungovalo. Snad že to muselo být do čtenářského deníku, nevím. Každopádně výrazný pokles četby se nastartoval a pak se mnou táhnul... a s hrůzou si uvědomuju, že táhnout nepřestal. Ať na to nahlížím jak chci a hledám nejrůznější alibi, musím doznat, že mé čtivo posledních let se skládalo z několika povinných finsko-maďarských kousků, pár svazků v angličtině a téměř naprostého pustoprázdna co se české beletrie týče. Sama nad sebou kroutím hlavou. To opravdu tak moc nemám čas?
Dnes přečtený rozhovor s literárním kritikem Jiřím Trávníčkem (Respekt 47, str. 42-45) mě přiměl nejen k zamyšlení, ale i k rozhodnutí. Musím s tím něco udělat. Vždyť jak pan Trávníček říká: "Literaturu čte ten, kdo se nespokojí pouze s tím, aby mu věci prošly jen tak mezi prsty, jednorázově a kvapně. Čte tedy proto, že si chce cosi vrátit, nechat si to říct ještě jednou a jinak, zastavit se, nejít s vlnou rychle ubíhajícího účelu. A komu ani toto nestačí, ten hledá ještě další možnost, jak si sám sebe zopakovat, jak se uvidět v odlesku jiného světla. Josef Švejk jako předstupeň k Bohu? Dost možná. Švejk na nás něco ví, Bůh na nás ví všechno. Ano, stále více si myslím, že literatura je nižší stupeň víry."
Takže s chutí do toho, nadešel čas pozastavit se s knihou v ruce. Čekám na vaše doporučení.
Na základní škole jsem dokonce vyhrávala soutěže v počtu přečtených knih. 50, 60, 70 za pololetí, žádný problém. Čtenářka jsem byla vášnivá a hrdá. Nezapomenu na jednu hodinu matematiky, kde jsem si s pravačkou v sádře v čase samostatné práce do sešitu zcela neskrývaně rozložila na lavici knihu. Spolužáci se hnali zjednat nápravu, ovšem jejich námitky nenašly uznání. Počítat umí, tak co by si nečetla.
Dál už to bylo horší. Gymnaziální prostředí bylo sice podnětů k další četbě plné, nicméně až na slabý záchvěv při probírání české meziválečné literatury nějak nezafungovalo. Snad že to muselo být do čtenářského deníku, nevím. Každopádně výrazný pokles četby se nastartoval a pak se mnou táhnul... a s hrůzou si uvědomuju, že táhnout nepřestal. Ať na to nahlížím jak chci a hledám nejrůznější alibi, musím doznat, že mé čtivo posledních let se skládalo z několika povinných finsko-maďarských kousků, pár svazků v angličtině a téměř naprostého pustoprázdna co se české beletrie týče. Sama nad sebou kroutím hlavou. To opravdu tak moc nemám čas?
Dnes přečtený rozhovor s literárním kritikem Jiřím Trávníčkem (Respekt 47, str. 42-45) mě přiměl nejen k zamyšlení, ale i k rozhodnutí. Musím s tím něco udělat. Vždyť jak pan Trávníček říká: "Literaturu čte ten, kdo se nespokojí pouze s tím, aby mu věci prošly jen tak mezi prsty, jednorázově a kvapně. Čte tedy proto, že si chce cosi vrátit, nechat si to říct ještě jednou a jinak, zastavit se, nejít s vlnou rychle ubíhajícího účelu. A komu ani toto nestačí, ten hledá ještě další možnost, jak si sám sebe zopakovat, jak se uvidět v odlesku jiného světla. Josef Švejk jako předstupeň k Bohu? Dost možná. Švejk na nás něco ví, Bůh na nás ví všechno. Ano, stále více si myslím, že literatura je nižší stupeň víry."
Takže s chutí do toho, nadešel čas pozastavit se s knihou v ruce. Čekám na vaše doporučení.
Příspěvky
