Večerní

Vycházím nalehko, vítá mě vlahý podzimní večer. První opatrné krůčky, přehlédnutí silnice a pak už mě raz, dva, tři měkké odrazy od asfaltu vysílají směrem k Citadele. Dnes jsem v obzvláště dobré náladě, v hlavě mi ještě znějí poslední tóny vtipného maďarského večerníčku z právě skončené hodiny, i vzduch je první minutu hebký a útulný, snad než mu dojde, že je vlastně přeci jen docela chladno a měl by mě alespoň trochu štípat v nose. Nohy rytmicky dopadají na chodník, tlap - tlap - klap-klap-klap-klap, je zajímavé, jak se celé tělo přizpůsobuje schodům a nabízí úplně jiné možnosti pohybu. Cesta se pomalu rovná jak se blížím k parku. Ulice ani nedutá, takřka bych slyšela oddechování dvou starších pánů přede mnou, avšak jsou ta tam dříve než si stihnu rozmyslet, zda s nimi zkusím srovnat tempo. Nevadí. Stejně se akorát hlásí první zapíchání v boku, takže prodloužit krok i dech, jo, já vím, hlavně pořádný výdech, má největší slabina.
Kolečko kolem záhonků a pak už zpátky, pomalu už tradiční trasa. 15 minut pohybu po 10 hodinách sezení je oázou nejen pro osedělé hýždě. Tak třeba příště 20, nic se nesmí přehánět.