Tolik intenzivních hodin nad učením a pak jen jedna necelá k tomu a je to všechno pryč. Postupka úspěšně za mnou, ale radost nějak ne a ne přijít, tíha sice spadla, ale asi jsem se jí u toho postavila do cesty či co. Jedu domů, hlásím úspěch několika smskami, přijímám gratulace, ale pořád nic. Asi půjdu spát.
Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, energie znovu naskakuje po pronesení kouzelné formulky strýčka z autobusu. Bambule na špici čepice laskavosti. Takhle mi ještě nikdy nikdo nepoděkoval, to musím uznat, a při přemítání, jak to zařídit, abych si tento bonmot zapamatovala alespoň tak dlouho, než si jej budu moci někam zapsat, se mi opatrně rozlévá úsměv na tváři. A je to tady. Krátkou sídlištní cestou už spokojeně plánuju, kam půjdu všechen ten stres zajíst a kde se stavím na první oslavovací zmrzlinu. Salve, navrácená normalito!!!
Příspěvky
