Jako invalida

Vždycky jsem přemýšlela, jaké to asi je, když staré lidi bolí klouby a svaly a vůbec cokoliv tak, že ani nemohou nasednout do tramvaje nebo si sednout, vstát,... Nevím, proč mě to zajímalo, ale zajímalo. Asi že to pro mě bylo tak nepředstavitelné, stav, kterému jsem se nedokázala přiblížit víc než trochou kyseliny mléčné ve svalíkách po velenáročném sportovním odpoledni, a to stejně vždycky byla bolest, která šla překonat a která navíc ani úplně neznemožňovala pohyb, jen ho dost znepříjemňovala. A ejhle, najednu se ráno probudím a je to tu. Převalit se na pravý bok nejde, na levý také ne, zvednout hlavu ani náhodou... kompletně zablokovaná záda vysílající protesty do zbytku těla, že tohle ať na ně tedy nezkouším nebo uvidím. No viděla jsem skoro hvězdičky v mlhovině, to vám povím. Paní doktorka povídala, že to prý z té anginy... no nevim, musím jí to věřit. Teď s pendeponem v zadku, sérií vpichů v zádech a dávkou oblbovacích antirevmatik se směju na svět a s nostalgií vzpomínám na chvíle, kdy jsem si mohla bez problémů sednout. Jo jo. Začínám chápat starostlivé poznámky maminky a hodných kamarádů, že pokud s těmi zády nebudu něco dělat, na stará kolena se nehnu. Nu, asi nehnu. Nebo teď možná konečně dojde na dlouho zapomínané předsevzetí, že se zastavím na té dávno doporučované rehabilitaci.