Myslela jsem si, že bude stačit, když si dám pár dní "voraz", trochu si odpočinu, poležím, nebudu se chvilku nutit do studia, zkrátka vypnu. Ale tak úplně to nefungovalo. Vlastně to vůbec nefungovalo, protože místo toho, abych měla radost, že nic nedělám, jsem byla dost nervózní ze zjištění, že vlastně nejsem schopná se donutit ani k těm věcem, které bych přeci jen i v rámci odpočinku zvládnout měla. Sem-tam něco uvařit, uklidit, přečíst, napsat... Myšlenky se dál neurčitě potulovaly a dříve dost neobvyklé výpadky paměti se stávaly každodenní samozřejmostí. Jen odpočinek, chuť a síla zase se do všeho pustit nepřicházeli.
Místo toho přišel víkend plný impulsů ke změně, tolika potřebných slov určených ke slyšení a vzetí k srdci. Jenže i ty se ve velké míře odrážely jako míčky - hopiky zpět odkud přišly. A pak mi to za pomoci nejvěrnějších došlo. Ne, ne, rádoby pokusem o odpočívání mezi každodenní prací a školou to nespravím. Takže, dámy a pánové, místo věčného tlachání o tom, že bych potřebovala vypadnout a trochu pocestovat zavřu pusinku a začnu chystat batůžek. Jedu na výlet. Opravdový výlet, který větrá mozky a červená líčka. A co na tom, že jen na pár dní a až za pár dní. Už jen samo pomyšlení funguje jako zázračná medicínka.
Takže, jak se zpívalo v jedné odrhovačce mých dětských let: "Já tády nebůůdu vjéééčně spát!" (Zařvala příšera do šera!)