Včera mi přišla poštou obálka. Nebyla v ní čínská modlitba štěstí, ale most. Most mezi minulostí a současností, spojnice mezi tím pravděpodobně nejlepším, co mě v životě potkalo a tím, k čemu až to vedlo. Na stole mi leží pozvánka na oslavu dvacátého výročí založení stodůleckého oddílu Paráda.
Vzpomínky se daly do pochodu. Mohla jsem být tak ve čtvrté třídě, když mě spolužačka přivedla do oddílu. Zatímco ona svou činnost záhy ukončila, já jsem se držela zuby nehty a po překonání počátečních obtíží zakotvila v pevném jádru. Má první zima na běžkách, opatrné sjíždění sjezdovek v Železné Rudě v maximálním pluhu, noční cesta zamrzlými vodopádky k Černému jezeru, srdce ze svíček a poznávání hvězd... Obrovská vatová mumie a USka, dlouho neslučitelná kombinace, až se jednou Míša slitovala a uznala, že už mám zabaleno dostatečně dobře na uznání dlouho chybějícího posledního bodu nováčkovské... jo, tu usárnu jsem vozila ještě roky a její balení dotáhla k dokonalosti. Výpravy na Slunečnou, Chrám Inků, Alkazar,... Tábor v Křešicích, v Bradle, v Kašperkách,... Nevím, co bych tenkrát bez oddílu dělala. Tolik se mi vždycky nechtělo domů...
Jak je to dávno a přeci blízko, některé zážitky jako bych prožila před několika málo týdny, maximálně měsíci. Na tváři úsměv... ale u srdíčka to trochu píchá. Staré časy jsou pryč a s nimi i stará přátelství, mnohá na život a na smrt. Co nerozdělily první lásky, to rozdělila střední škola či doširoka otevřený svět roveringu. Fons, Pons, Fonticulus... svět, ve kterém jsem ze všech světů světa nejvíc doma.
Přišel čas poděkovat. Myslím, že si tu květnovou neděli udělám volno, i když to nebude bez komplikací.
Příspěvky
