Mnoho lidí má problémy přijímat dary. Většinou proto, že je to pro ně situace nestandartní, nepřirozená, něvědí jak se chovat, tvářit, možná jen nemají dost zkušeností s jejím řešením. Někdy je problém v tom, že nejsou z daru úplně nadšeni, přitom však dobře vědí, že "darovanému koni..." S tím má asi problémy obzvláště pánská polovina populace, ale nikoliv pouze ona. A proto se takové chvíli vyhýbáme seč můžeme: rozesíláme svatební seznamy (kdo by chtěl dostat 4 sady čajové keramiky, že) , s velkým "Jééé" naznačujeme, co by nám udělalo radost, píšeme dopisy Ježíškovi a nebo rovnou žádáme o peníze, vždyť tak je to nejjistější, riziko minimalizováno.
Problém může být i jinde. Některé dary se zkrátka přijímat nehodí: jsou příliš drahé (nebo levné), od příliš známého nebo příliš neznámého člověka, nejsou dost z lásky nebo by přeci mohly být osobnější, jsou příliš zavazující nebo prostě přišly ve špatnou chvíli. Z pohledu obdarovaného zatraceně svízelná situace, neboť odmítnout dar může ublížit nebo urazit, může to být bráno jako provokace nebo jako výsměch. A pohled darujícího? Přiznám se, že tady mě nenapadá moc situací, ve kterých by mohl odmítnutý vnímat odmítnutí pozitivně. Jaké mocné síly by jej nutily dávat dar, který darovat nechce a přitom se neděsit, co si teď má počnout, když byl odmítnut?
Konec úvah, byť téma ještě zdaleka není vyčerpáno. Můj dnešní osobní závěr je, že dary se mají přijímat. I když mi dalo pořádně zabrat dospět k tomu v situaci, která z mé strany vyžadovala více než běžný překvapený souhlas. Takže díky, těším se na poštu holubí!
Příspěvky
