Někdy to člověku trvá. Jede si takhle v pátek odpoledne domů autobusem, po sto letech v ruce beletristické dílo oblíbeného autora, nevidí, neslyší, jen občas vzhlédne od papíru a zasněně si povzdychne. Najednou však prozře. Keře se zelenají novými pupeny a někde už i celými listy, zlatý déšť svítí do dálky. Jak dlouho už asi?
Ale nějak mi letos ono náhlé prozření nepřináší tu každoroční nutkavou radost, že jaro už je tady. Chuť rozeběhnout se s větrem o závod po louce a skákat salta, na která jinak než v představách nemám odvahu. Netěší mě vytoužený konec zimy, vždyť nebylo zimy která by konečně končila. Ani jsem letos nevytáhla běžečky... Škoda tedy hned dvou radostí, o které jsem zdá se letos přišla. Nezbývá než pokorně čekat na nějaké další.
Příspěvky
