Minulý rok jsem se pokusila omezit své skautské aktivity. Potřebovala jsem více času na školu, chtěla zkusit dělat trochu méně věcí o něco pořádněji... zkrátka proč ne. Vedlo to k zajímavému výsledku: čas jsem záhadně rychle naplnila jinak, škola z toho o moc lépe nevyšla a navíc mi "něco" v životě chybělo. Jala jsem se to tedy napravit s pořádnou vervou.
K Fonticulu Maděra, kurzu pro nadějné mladé skorovůdce, přibyla chystající se instruktorská lesní škola, trochu jsem se nechala zatáhnout do pomoci s Mikulášským seminářem a dále různými jinými způsoby nakukuju pod pokličku nové vize (a praxe) skautského směřování. Mám z toho zatím velkou radost. Zejména proto, že právě přichází doba, kdy se skautské hnutí otevírá velkým změnám a má pedagogická dušička se v něm může plně realizovat. Šlo by vůbec v takový příhodný čas jen sedět nad učením?
Ještě před lety jsem si myslela, že se má škola od Junáka hodně co učit. Přístup k dětem, atmosféra v kolektivu, praktičnost naučeného a mnohé další. Čím více jsem však poznávala české školství a jeho inovační snahy posledních let, tím více jsem přemýšlela o tom, není-li to spíše obráceně. Jako by skauting zamrzl v první polovině minulého století a příliš nereflektoval měnící se svět kolem. Naštěstí tyto časy pomalu končí. Skautská veřejnost se pomalu ale jistě seznamuje s novou koncepcí programu, který slibuje lepší zítřky všem, kteří jsou ochotni hledat nové cesty. Tedy vzhůru!
Příspěvky
