Howgh

Milý bločku, dobře nám spolu bylo, jen co je pravda. Díky za společné roky, kdy se z vykutálené studentky rodila seriózní mladá žena. Byl jsi mi dobrým společníkem.
Přišel čas ukončit agónii a přesunout případné další působení do slastné anonymity. Howgh.

Nezmizela. Nezmizí?

Čtu Zmizet. A na konci každé povídky musím chvíli sedět a civět. Už podruhý. Hlavou mi běží, kolikrát jsem jako holka chtěla utéct z domova. A co by se asi bývalo stalo. A pak, jak to zařídit, aby to naše děti pokud možno ani nenapadlo.

Co po nich zbývá

Úmrtí babičky jsem vnímala maximálně jako přes zamlžené okno autobusu. Bylo mi necelých pět, pokud dobře počítám, máma tehdy čekala Tomáše. Pamatuju si, že stála v kuchyni, když jsme se o tom bavily. Tedy pokud jsme se o tom tenkrát vůbec bavily. Informaci, že táta jel na pohřeb si mohu pamatovat z té doby, ale dost možná se to jen říkalo později. To si spíš pamatuju, že jsem o něco dříve nedostala babičkou darované dvě sady pastelek - dvoupatrové a vysouvací! - které si táta zabavil s tím, že bych je stejně zlámala. Křivda největší. Ať už to tenkrát bylo jakkoliv. 

Jestli jsem smrt Freddieho prožívala aktuálně, tedy ve svých deseti, nebo až o několik let později, jako vášnivá fanynka, která uměla zkomoleně přezpívat nejedno album Queenů, nevím. To, že někdo zemřel, pro mě asi pořád ještě neznamenalo víc než pokrčení ramen a AHA. I když přeci ne. Trochu mě mrzelo, že se to nestalo o den později, na můj svátek. Abych si to dobře pamatovala a mohla si to pravidelně připomínat. Aby nás něco spojovalo. Nebo tak něco. 

Nejdříve sms tuším od Joseho: zemřela Zuzana Navarová. Dlouho jsem nechápala, jak odchod někoho úplně cizího může člověka tak bolet. Sotva pár týdnů předtím jsme byli na jejím koncertě, pro nás prvním i posledním. Všichni jsme pak poslouchali její alba a kroutili hlavou nad tím, jak moc se o její blížící se smrti dalo z textů vyčíst. Kdyby nás to bývalo napadlo. Svíčka za oknem a utvrzení se v koncertovém předsevzetí: tohle je hudba, kterou se vyplatí slyšet naživo. Ne Kameloti. 

Felisce jsme tenkrát pomohli. Bylo chladno a slunečno, vydali jsme se na delší výlet na kraj Prahy, abychom spolu trochu pobyli, než se zase po prodloužených vánočních prázdninách vrátím do Maďarska. Psíka už zůstala doma. Co jsme vysadili léky sice značně pookřála, vzpomínám si, že jsem ji byla nechat ostříhat a cupkala si pak domů skoro jako za mlada, ale na delší procházku to rozhodně nebylo. Cestou jsme si povídali o tom, jak vlastně poznáme, že už je čas přestat ji trápit. Po návratu se na ni stačilo podívat a měli jsme jasno. Ještě jsme ji vzali ven, statečně se s námi rozloučila, když se naposledy pokusila radostně běhat od jednoho k druhému, a pak už jsme tomu chomáčku se zbytky sil zavolali psí eutanázii. První opravdový střet se smrtí někoho tak blízkého. Velká lítost nad tím, že jsme se k ní vždycky nechovali úplně nejlépe. Brečím dodnes, když si vzpomenu. 

Václavův odchod nás zastihl v Budapešti. Byla jsem moc ráda, že M. nijak nezpochybňoval, že musím jet do Prahy na pohřeb. Podobně to cítil kdekdo, Václavova vlídná slova pomáhala směřovat životy stovek mladých i ne úplně mladých lidí. Tehdy jsem si to uvědomila poprvé. Smrt někoho inspirativního přináší velký impulz do života inspirovaných. Je potřeba, aby to, co světu dával on, nezmizelo. Václav byl studnou bezpodmínečné lásky a opravdové důvěry pro všechny, kterým se jí nedostávalo. Stačilo pár kapek a žilo se lehčeji. Takové studny nesmějí vyschnout. 

O smrti V.H. jsem se dozvěděla uprostřed skautské porady. Zarazilo mě, jak mimochodem a bez mrknutí oka to týmem proběhlo. "Vy už to víte?" "Jo, jo." Před obědem naštěstí minuta ticha a večer pak s M. znovu zapalujeme svíčku na adventním věnci. Pročítáme zprávy, komentáře, M. píše B. do deníčku, jak si spolu užili dnešní den, aby si jednou mohla říct, co dělala, když zemřel Pan Prezident. Další odchod, který mez lidmi vyvolal vlnu uvědomění, že hodnoty, které dotyčný zastával, musí přetrvat. Pro mě osobně, nevím proč, poselství o pokoře. 

Závěr? Lidi (nejen lidi) asi musí umírat, aby v nás neusínala touha být lepší. Ach jo. 

O červíčku očkovací pochybnosti - bude to motýl nebo můra?

Ani nevím, kde jsem v té změti těhotenských a rodičovských informací poprvé zjistila, že existují lidé, kteří popírají zázračnost očkování. Stalo se. Nejspíš mi ta myšlenka nepřišla úplně jako z Marsu, nicméně pochybuju, že bych jí věnovala kdoví kolik pozornosti. Ale jak to tak bývá, ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, na jakou cestu mě toto zjištění poslalo, bylo už pozdě. Bylo to jako s novým slovíčkem v angličtině: dokud ho neznáte, neexistuje. Jakmile se ho naučíte, nechápete, jak to, že jste si dosud nevšimli, že se vyskytuje úplně všude. Takže ani informace o možných negativech očkování na sebe nenechaly dlouho čekat. A červíček začal hlodat. 

Upřímně, mnohokrát bych ho nejraději zadupala do země. Blažená nevědomost! Máloco ve mně v posledních měsících vyvolalo tolik zmatku a bezradnosti jako právě téma očkování. Byla jsem střídavě naštvaná, vystrašená, odhodlaná a zahnaná do kouta... a lačnila po nějakém jednoduchém a pokud možno objektivním a férovém návodu, jak se v tom všem zorientovat. Nakonec mi nezbylo, než se zhluboka nadechnout a pustit se do shánění nějakých skutečných informací, nejen emočně-manipulativních plků. 

Výsledek? Utekla jsem od pediatry, která chtěla maličkou naočkovat hned první den, co to bylo podle očkovacího kalendáře možné (a tvrdila, že jinak ji zavřou) k jiné, která poskytuje určitý prostor k odkladům. Pořídila si knihu, přečetla několik statí, začala se zajímat o názory lékařů, kteří se z "očkovačů" proměnili v "neočkovače". A postupně jsem se uklidnila. Uf, dá se v tom zorientovat. Chvíli to tak nevypadalo, ale nakonec se mi v tom všem podařilo najít pevnou půdu pod nohama a vlastní (netvrdím, že absolutně neměnný, ale momentálně dost stabilizovaný) názor. Neočkujeme. Minimálně v tuto chvíli, ideálně co nejdéle, dovedu si představit, že vůbec. 

Netroufám si tady v pár větách ospravedlňovat rozhodnutí, které mě stálo spoustu sil a trvalo dlouho, než ve mně uzrálo. Ani bych si netroufla svou cestu komukoliv vnucovat. Přála bych si jediné: aby si všichni ti, pro které je zdraví jejich dětí na prvním či jiném předním místě, dopřáli čas a otázku očkování si také sami promysleli. Protože ono to opravdu není tak jednoznačné, jak nám to farmaceutické firmy a většina dětských lékařů líčí. Rozhodně je co zvažovat a poměřovat na pomyslných miskách vah. A ať už se pak člověk rozhodne jakkoliv, vyžaduje to spoustu odvahy přijmout za své rozhodnutí zodpovědnost. 

Za sebe tedy jen tolik: podporuji svobodnou volbu, v tomto případě svobodnou volbu zda očkovat či nikoliv. 

A pro ty, které zajímá, co mimo jiné pomáhalo utvářet můj názor, přidávám odkaz na srozumitelný a poměrně vyvážený text MUDr. Ludmily Elekové, kromě očkování i o otázkách imunity či srážení horečky. 

PS: Jestli to bude motýl nebo můra nevím :) 

Úplně normální bosorka

Začalo to někdy loni touhle dobou. Možná dřív. Přicházelo to plíživě, utužovalo se to s počtem přečtených knih, zhlédnutých dokumentů, předporodních i poporodních cvičení, příspěvků na baby-café, rozhovorů s podobně laděnými. První impuls si vlastně vybavuju docela přesně: pozdně jarní Budapešť a milá česká návštěva, toho času z Německa. Tehdy poprvé zazněla slova jako koncept kontinua nebo attachment parenting. Zprvu nad tím vším visel velký otazník. A pak, stejně postupně, jako se kulatilo bříško, se to stalo. 

Je ze mně čarodějnice. Úplně normální bosorka, kterou by ve středověku upálili na hranici. Nepoužívám kočárek, na šňůře se mi houpou klasické české čtvercovky, úspěšně se vyhýbám očkování, rodím si v kleče na zemi, spím s dítětem v jedné posteli, nežeru glutamát ani aspartam. Šátkuju, bezplenkuju, látkuju, bedýnkuju, kojím co to dá, učím se netrestat ani nechválit, a dokonce mi snad i přestaly chutnat brambůrky. A nad tím vším spousta malých, vítaných otazníčků. 

Občas se mě v poslední době někdo ptá na blog. A já říkávám: což o to, o čem by bylo... Uvidíme. Jedna vlaštovka jaro nedělá a do jara navíc daleko. Ale třeba si mezi "Těší mě Váš zájem o naši jazykovou školu" a "závazně objednávám capáčky s beruškama" najdu trochu internetového času i pro tuhle stránku. Prsty už svrbí dost na to, aby to mohla být pravda. 

Je to v suchu

Berískovi je dneska měsíc. Oslavila to spokojeným bděním od pěti ráno do poledne, kdy jsem ji hodila do šátku, abychom v posledních vteřinách doběhly autobus na kontrolu kyčlí. V šátku v minutě usíná, výjimky se vyskytují jen výjimečně ;) Kyčle ok, prý máme dál balit jak balíme - nikdo však nepředpokládal, že by to bylo jinak než do jednorázovek. Tu měla maličká na zadku naposledy v den příchodu z porodnice. 

V poledne šla tedy do šátku, kyčlové vybalení se obešlo "bez vodopádku", jen si pak vyžádala pořádný oběd na uklidnění :) Nakoupila jsem si, vyvenčila psinu, doma pak další krmení... jaké udivení, když ve třičtvrtě na čtyři vybalím z plenek suché miminko. Čůrá okamžitě - do nočníku. 

Bude sedm večer a maličká od té doby čůrala ještě dvakrát. Pokaždé do nočníku. Tomu tedy říkám oslava "narozenin": vstříc světu se suchou prdelkou! 

Medvídek

Takhle při pátku

Plán na dnešní den?

a) nedělat nic
b) nedělat nic a vyjíst u toho ledničku
c) nedělat nic, vyjíst u toho ledničku a doháčkovat vlněného medvídka

(Mno, ještě bych mohla zvládnout horkou sprchu, pár stránek oblíbené knihy a kromě ledničky otevřít i mrazák ;))

Pro inspiraci ;)

Toto je výzva k obnovení starého zvyku nošení do kouta šestinedělce. Žena po porodu si zaslouží péči, aby ji mohla dál poskytovat svému miminku. 

Bohužel mnoho lidí si myslí, že šestinedělí je jakási folklórní záležitost spojená s vyšívanými plachtami a kameninovým hrncem na slepičí polévku. Nevědí, že šestinedělí by mělo být obdobím "hájení", kdy žena nemusí nic než pečovat o novorozence a sžívat se s ním. Ono to totiž samo o sobě úplně stačí. 

Tedy:
1. Uvařme dobré nenadýmavé jídlo a donesme kamarádce / sousedce / příbuzné, která má krátce po porodu. Pár krabiček s obědem se bude hodit víc než dárek v podobě dvacátého třetího chrastítka. Jídlo předejme ve dveřích a zmizněme - šestinedělí má být obdobím soukromí. 

2. K šestinedělkám choďme na návštěvu jen na výslovné pozvání. Není nic horšího než muset návštěvu přijmout v neuklizeném bytě a skákat kolem ní, zatímco by čerstvá maminka radši spala. Dobré nenadýmavé jídlo samozřejmě v kastrolku s sebou! 

3. Krátká návštěva je dobrá návštěva. Kdo sedí u šestinedělky a čeká, až se mimino probudí, je zavrženíhodný buran. Po dvaceti minutách pryč!

4. Návštěva udělující nevyžádané rady ("máš ho málo oblečenýho") a kladoucí netaktní dotazy ("nekojíš nějak dlouho?") zasluhuje zastřelit. Obdobně návštěva, která přivede s sebou ječící batole nebo pobíhajícího předškoláka. V šestinedělí jedno dítě, to vlastní, úplně stačí. 

5. Vezměme starší děti novopečené maminky na procházku nebo na hřiště. Hodí to hnedle dvě hodiny spánku nebo nerušeného mazlení s miminkem bez žárlících sourozenců za zády. Rodiče možná ocení i hosta, který se chopí žehličky či smetáku (raději se předem ujistěme, že to nebude považováno za vlezlé). A možná by návštěvě rádi svěřili i kočárek s novorozencem. 


(zdroj FB: http://www.facebook.com/group.php?gid=285568671177)

UŽ, AŽ & JEŠTĚ

Musím uznat, že mám geniální rodinu. Když tak slyším ze svého okolí, kolika různými originálními výroky dokáže  nejširší příbuzenstvo atakovat nastávající maminku, aby zjistilo, jestli UŽ, zůstává mi rozum stát. Děkuji tedy těm svým za značnou shovívavost. Já na oplátku budu nadále chápat, že prostě potřebujete projevit zájem a nejspíš i trochu ventilovat svou netrpělivost. Přesto bych ráda připomněla, že AŽ na to dojde, zcela jistě se to dozvíte, ba bych i předpokládala, že mezi prvními. Takže prosím, na další dotazy typu "Jestli jsem se JEŠTĚ ne..." si odpovězte sami (víte přeci, že ne) a klidně si rovnou povídejme o tom, jak se mám, jak se těším a jak (ne)jste nervózní z vaší (pra)prarodičovské, tetičkovské a jiné role :)