To je dneska mládež!

Dneska jsem si na přejezd z práce do práce koupila gyros a směle s ním vhopsla do přijíždějící tramvaje. Bylo plno, zatraceně plno, a na další zastávce přistoupil kočárek.
S třesoucí se kopičkou masa a zeleniny přitisknutou na hrudi jsem se potila pod pohledy svých čistých a upravených spolucestujících.
Na Ípáku jsem ukořistila volné místečko a oddechla si, že už nikoho nepotřísním.
Co možná nejnenápadněji jsem chroupala svou stydnoucí a protékající kopičku masa a zeleniny a prozměnu se potila pod pohledy spolucestujících, kterým, zdá se, tentokrát chybělo to volné místečko.
Ach jo.
Příště si dám asi zase suchý rohlík. A v klidu postojím.

Kulturní víkend (nejen) s Labyrintem světla

Poslední dobou mívám víkendy spíše pracovnější, přeci jen nový začátek v Budapešti nebude úplně jednoduchý a bez pár ušetřených korunek bychom stěží hledali bydlení a realizovali stěhování, nicméně podařilo se, a našla jsem si čas i na trochu kultury. Taneční představení Miluj mě, o kterém tu již pár výkřiků bylo, mi zpříjemnilo sobotní večer (a skutečně bych něco takového doporučila každémum, nenechte se odradit slovem tanec a zavítejte do Ponce!) a v neděli jsme s D. vyrazily do Ekotechnického muzea na Labyrint světla, interaktivní výstavu vizuálních a světelných objektů pod taktovkou Petra Nikla. Dospěláci sice musí při vstupu sáhnout do peněženky hlouběji, než by možná očekávali, nicméně za viděné (a za to, že díky vám všechny děti mohou jít zdarma) to rozhodně stojí. A to nejen všechna ta hýbátka, točítka, štelovátka a svítítka, která jsou vašim očím i tlapkám plně k dispozici, ale už i samotné prostory bývalé čističky odpadních vod. Mně osobně nejvíc nadchlo důmyslné hýbátko Kinetické květiny od Zdeňka Šmída, zavěšené v působivě nasvícených podzemních prostorách čističky. Do chodu ho uvádí pomalu odkapávající voda, která se přelévá z "kytky na kytku", jakmile je jí dost na to, aby část systému vyvedla z původní rovnováhy (viz foto ve kvalitě mobilně telefonové).

Miluj mě! Love me!

Čtyři židle, čtyři páry bot, čtyři mladí tanečníci a jeden světoznámý choreograf.
Festival Tanec Praha, taneční spolek NANOHACH, Nigel Charnock a divadlo Ponec.
Téma zdánlivě fádní, podání zdánlivě šokující, život.
Kontakt s publikem stoprocentní.
Fascinace pohybem, fascinace humorem, fascinace opravdovostí.

Přesně takhle bych se kdesi v nitru duše chtěla umět vyjadřovat.