Další tip, tentokrát televizní

Včera jsem na ČT24 objevila zajímavý pořad, Vedlejší efekty. Navedl mě na něj Bobo, který v díle o krizi dětství dokonce vystupoval. Asi nejzajímavější na celém projektu je jeho interaktivnost. Diváci zasahují do vývoje diskuse na chatu či přímo vstupují do pořadu svými telefonáty a posunují tak téma dál. Já jsem zatím viděla jen onen zmiňovaný díl o dětech (dostupný každému v archivu ČT24), v posledních týdnech se ale mluvilo třeba i o vedlejších efektech voleb ve Střední Evropě, atomových testech KLDR či tuberkulóze. Příští neděli ve 20:05 nás Tomáš Šponar provede tématem Ministr vnitra v ohrožení a nezájem Čechů o Irák.

Pozvánka na výstavu: Příběhy bezpráví

Již v loňském roce se rozběhl zajímavý projekt Člověka v tísni Příběhy bezpráví, během kterého se v průběhu listopadu odvysílaly na 350 českých školách dokumentární filmy o komunistickém Československu a proběhly debaty s pamětníky. Co jsem se mohla doslechnout, nápad vyvolal neuvěřitelný ohlas a nejedna učitelka prý kroutila hlavou nad tím, že její žáci dokáží napjatě naslouchat mluvenému slovu déle jak obvyklých pár minut.

Letos se k projektu, do kterého se k dnešnímu dni zapojilo neuvěřitelných 504 škol, přidává i v titulku zmiňovaná výstava: "Jde o výstavu prací studentských týmů, které ve svém okolí hledaly osoby perzekuované komunistickým režimem a zajímaly se o jejich životní příběh... Mimo jiné budou na výstavě ke slyšení úrovky z dopisů, které sepsali političtí vězni několik hodin před popravou."

Ve středu 1. listopadu proběhne v 15:15 na pražské Novoměstské radnici vernisáž, samotná výstava bude k vidění až do 30.11. Mimo Prahu bude možné ji navštívit i v Českých Budějovicích, Liberci, Olomouci, Ostravě, Ústí nad Labem, Opavě, Plzni a Litomyšli.

Chvilka domácí ekologie

Množství spotřebovaných obalů zmíněné v minulém příspěvku mě přimělo k malému zamyšlení, jak že je to vlastně s tou naší ekologičností. Abych se přiznala, doba, kdy jsem si do samoobsluhy nosila vlastní sáček na rohlíky je dávno ta tam. Proč? To bych také ráda věděla. Snad, že mě začaly rozčilovat všechny ty igeliťáky válející se po baťůžku. Nu, možná přišel čas znovu to přehodnotit.

Pak ty plasty. Mohu se vůbec radovat, že doma takřka stoprocentně třídíme, když stejně setrvačně kupuji většinu věcí zabalenou v plastu? No já nevím. Před pár lety se vedla velká diskuse, je-li ekologičtější petflaška nebo vratná skleněná láhev, která se zase musí vymývat nejrůznějším svinstvem. Dnes už na vratné lahve skoro nikdo nehraje a je po problému. Jen já stále nevím, jak to vlastně je. A nejen že to nevím, ale většinou mě ani nenapadne to řešit. Ach jo, civilizace.

Ale trochu optimističtější pohled. Před pár lety by nikoho ani nenapadlo hledat na sídlišti kontejner na tříděný odpad. Dnes jich mám hned před vchodem do domu několik, dokonce i na TetraPaky. Vida, civilizace. Jediné, co mi opravdu chybí, je kontejner na odpad biologický. Ale asi chápu, proč se na pražských sídlištích žádné takové nevyskytují. Stačí si uvědomit, kolik radosti udělá v jedné místnosti, která je kromě kuchyně i ložnicí, odpadkový koš, do kterého se skoro nic jiného nehází. Skoro jako byste měli uprostřed bytu kompost.

Na závěr ještě něco málo chytrých ekorad, které mi před nedávnem udělaly radost. Víte třeba, že dopisní obálky můžeme házet do papíru včetně plastových okének? A že ze sešitů není potřeba odstraňovat kovové svorky? A pak také, že kelímky od jogurtů a podobné věci se nemusí vymývat? Jenže to by to doma vypadalo skoro jako s tím kompostem... takže na to zase rychle zapomeňte :)

A je ze mě sběratelka!

Začalo to vlastně úplně samo. Od té doby, co si svůj snídaňový repertoár vybírám a pořizuji osobně, kupí se u nás ve špajzce jedna cereálie a vláknina za druhou. Expres ovesná kaše někdy i zachrání tělo toužící po jednom teplém pokrmu denně, čokoládové müsli Emco s jogurtem i bez zaručeně přitahuje pozornost běhá-li kolem paní Mlsná, müsli tyčky samy skáčou do batůžku není-li kdy dělat si svačinu. Takhle tedy jíme a jíme a spotřebováváme a spotřebováváme nejen obsahy, ale i obaly. A protože nakupujeme ve velkém, je i těch obalů hodně. (Nebojte, žádný z nich nekončí ve smíšeném odpadu.) A s takovou kupou obalů už je jen krůček ke všimnutí si, že se na téměř každém z nich nachází malý obdélníček hlásající bodovou hodnotu. Chvilku jsem na ně koukala podezíravě, ale pak mi to nedalo a navštívila jsem web společnosti Emco, aby mi tedy řekli, co za body nabízejí. A světe div se, přemluvili mě a nemuseli se snažit dlouho. Ke svým nadšeneckým úchylkám přidávám nový cíl: vysbírat se až k Carcassone hrad. S mou vášní pro čokomüsli to nebude trvat dlouho :)

Zátiší v tunelu

Sedím v metru. Nemám s sebou nic ke čtení a tak mé oči putují po vyvěšených reklamách. Konec soukromí českých hvězd! hlásá titulek a mně je jasné, že nebudu čtenářka nového týdeníku Paparazzi. Možná jej nebude číst ani mladík, který sedí na sedačce pod upoutávkou. Při pohledu do jeho listu mě nejprve zaujme, že Berdych dopinkal v semifinále a Karviná dostala na zadek. Teprve po chvíli si všímám rozhovoru s předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem. Jemně zamrkám než mi dojde, že právě nahlížím do stránek samotných Haló novin, černé na bílém. Ovšem ani si nestačím protřít oči a nastává podivuhodná obměna zátiší. Chlapce (17) nahrazuje na místě pod reklamou prof. Jan Sokol. Interesting coincidence. Co ti dva by si asi povídali, kdyby měli společného víc než to vyhřáté místo v metru směr Černý most?

Pětiminutová kultura a co z toho

Ráda chodím na výstavy. Nesmí být moc dlouhé, cca po třičtvtěhodině totiž ztrácím pozornost. Ovšem ta poslední na kterou jsem zaskočila mi zabrala i při plném soustředění maximálně 5 minut. Ne že by byla špatná. Ale výstava fotografií Rám v klubu Maďarského kulturního střediska se skládá jen z asi deseti povětšinou velmi podobných kusů umění. No, nevadí, fotky byly pěkné. Větší problém je ten, že o těchto deseti velmi podobných kusech umění mám zítra odevzdat stránkovou recenzi. V maďarštině.

Zase trochu počeštěno

Jako se i jindy stává jedině když mám spoustu jiné práce, rozhodla jsem se i dneska malinko pohrabat v těch nesmyslných písmenkách, lomítkách a kdovícoznamenátkách v útrobách tohoto bločku. Nedávno mě totiž jiný blogger přivedl na myšlenku, že musí nějak jít předělat do češtiny ještě více nápisů, než kolik už se mi dříve metodou pokus-omyl podařilo. A hle, je to tu. A ani to nebylo tak těžké.

Něco mi říká, že kdyby to jeden uměl, daly by se s tímhle blogem dělat zázraky. Třeba bych potřebovala přijít na to, jestli lze na titulní stránce ukázat jen část příspěvku a zbytek až po kliknutí... ale na to už mi pokus-omyl nestačí.

Uvidět Ervina

Na Eviččině blogu jsem narazila na Ervina. A hnedle jsem zalitovala, že nechodím každé ráno po Letné, abych se na něj mohla třeba usmát. Přečetla jsem si alespoň co píše ve svém deníčku a pokusila se představit si, jak se na něj asi lidé tváří, když tam na chodníku u silnice rybaří nebo hraje tenis. Bomba představa. Napadlo mě, že by nebylo špatné vidět ho na vlastní oči. Od nás na Letnou je to sice trochu z ruky, ale myslím, že to za ten úsměv stojí.